stej trů

 sterilní rok je na konci unavanej a do sněhu si nasral.
 v masový vyvřel překrasnej urban projekt a jelikož budvar pochopil úlohu městský kultury, tak to cáluje: http://acuo.cz/urban-symphony/

 další pozvednutí: Smack a sleduj tenhle trek, kterej produkovat Sibling + jeho soundcloud:

včera vydal Vec nový album, takže kup si k Vánocům, protože "mením sa rýchlejšie než si stíhate zvykať / lebo nemeniť sa je cesta nikam":

http://brancikovac.bandcamp.com/











 2013 ve znamení stisku lokomotivace:

Co se zatím nevešlo...

 Neuvěřitelná - kazetová.
 Procházeli jsme lesem nad placatým městem a já lhal, že o ničem nevím a neznám minulost - že to je to jediný, co v hlavě zbylo a dokola mi běží z áčkový na béčkovou a zpátky.
 Na dřevěné liště pálíme kouř bodající do očí. Pak otřeme otisky bot z medového nátěru, abychom vykročili k další zastávce - pokračovali k dalším místům návštěvy a skončili rozvaleni na asfaltu - stejně kazetově se vybavuje noc na zmrzlé silnici, kde do větru rýsované nicotnosti shořely s dalším brkem...
 Přidušeně zmodralý dech z kamenných plic klesá k zemi, aby se dotkl prsů, aby je zadržel. Držel jsem se v proudu ledovcové u ostrůvku, u nohou šance - šance nerozhodnutý.
 Katedrální znalost mrtvolně krvácí v sraženinách proudem...

 Lhal jsem dlouho svým stěnám, aby nepadaly.
 Znova vkročit - do ráje - nebo na další cestě? Vracíme se, nebo je to pokračovaní k nesmrtelnosti?  Změnit si jméno, přijímat novou identitu - definovat se; a pak "už jsi mi blízký," ale proč? Chybím? Jsem součástí, která dřív nebyla dostatečná? Věčný návrat a utkaní o nás...
 Bojím se, že nejsem figurína na frajerskou čepici, ani "osmej den v tejdnu," ale spíš tisíckrát ohraný cídý v hifi...
 Jsme v tom po uši, ale budeme se poslouchat?

nestravitelný oheň

 "Takže vám nevadí, když si představíte takovou... dětskou hlavu v jeho tlamě?"
 "No, já mám takový existenciální myšlení, takže ani ne."
 No to jsou kreténi - pomyslel redaktor s poděkováním. Ne, - řekl mu Bůh - jsou šťastný.
 Krystalické slzy štěstí v poušti hvězd nad nechutným salátem, mastnými bramboráky a prolnutá.
 "Nemůžu, viď?" - "Ne, seš kráva...?"
 Stmelený vesmír napnuté křeče. Dva květy narcisu z jedné. Budou Vánoce...

bezviny

 bylo
 mnoho řečí o řeči. mnoho výmyslů o přemýšlení. vše střádáme na kupících se poličkách padajících nám na hlavu. tíhou nám praská páteř. přerovnáme mnoho řečí o řeči a přemýšlení o výmyslech... plno bezcharakterní kritiky a bez odpuštění se plazíme egoismem kaluží, abychom druhému stáhli kalhoty a ukázali, že jsme nazí.
 pak
 vyschlé je dno zoufalství. klene se den s nocí do rukou sedřených závity mostu. chodíme po bahnitých zákoutích pramenících řek. prsty stromů spletené v copy kořenů schraňují živou lásku. jaro možná rozkvete. vymleté koryto obsypané listím shnije, aby víra harmonie vzklíčila z hlíny.
 návrat
 odpuštění. proč jsme se opustili? "jazyk mi přilnul k dásním a srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností mých." ve věži nad dnem popravy opřel jsem se o sebe, abych vpustil sebe v kapkách do zdí. odpuštění není mostem z kamenité beznaděje, ale bránou... můžeme vkročit.

mřížované sklo:

"Řekni mi," promnul si oči, "co na tom je?"
"Koukej," vstal a přistoupil k plátnu, "proč si myslíš, že to není umění? Je v tom cit - vidíš tuhle linku - tuhle diagonální?" otočil se k němu a poklepal vztyčeným ukazováčkem na čáru.
 "Sotva... měl to udělat hovnem, protože to by časem slezlo a mohlo se to plátno použít znova." zavrtěl se na dřevěné židli loktem podepřen v hlavě.
 Stojící si vsunul ruce do kapes a lehce nakloněnou hlavou, přes kterou přepadávala malá ofina, zavrtěl. Koukl se na zlaté hodinky řka: "Řeknu mu, že to neberem."
 Sedící přivřel oči a kývl.
 Stojící prošel kolem. Přistoupil k telefonu na bílém dřevěném parapetu. Zvedl sluchátko. Vytočil.
 "Nebereme to. Naschledanou." cinknutím položil.
 Sedící se v tu chvíli zvedl, aby se znovu zahleděl do nepatrné černé rýhy vedoucí skrz celé plátno.
 U telefonu stojící hledí skrz šedavé tabulky skla spíše zamyšlen nad rozhodnutím pootočil se k druhému.
 "Měli bysme mu říct, že to berem. Třeba to příště bude lepší." - "Trochu pozdě, ne?" - "Vím, vím... ale snad ten implus... rozumíš..." obrátil se již telefonující k druhému.
 "Dobrej, je tam ještě?" telefonující mírně předklonil hlavu do násobné brady. Tichem prsknul krok z překlonění stojícího u plátna.
 Telefonující pomalu skládal od ucha sluchátko.
 "Skočil z okna."

na střeše:

 na oknech praskaly kapky do šedivého odpoledne. za temným horizontem parapetu si pochovává obraz vtělené existence. spustil se cestou. v každým městě si nechal jednu prasklou kapku na nádraží, zatáčce, kde ji pochoval do betonu nebo trávy s nadějí.
 na dráze poslední cesty před anabází k nekonečnu se vrátil k oknu prozíravému, že se opět kalilo deštěm. rozpité a pokřivené odrazy připoutávaly ke křeslu před jeskyním sluncem. necítil potřebu se předhánět - byl si poraženým soupeřem.
 odpoutal se od pravidel. nechtěl hrát hru. řízl s tím, ale člověk nesejde z cesty, aniž by nešel další.
 nad tím vším obklopen světlem z prozářeného rána se setkala idea s hmotou.
 poetika všednosti. řád. sentiment. otáčení se přes rameno. velikost. pochybnost nedostižnosti na paralelní linii.
 výzvy vzpomínek umlčeny. obyčejnost... krásná obyčejnost...
 "po dlouhý temný noci přijde den / zalije tvý město světlem / roztrhá mraky / vyžene splín / zbyde jen stín / a vzpomínka na sen"
 na příště nesmí zbýt nic kromě čistého pocitu jistoty. vaně můžeš lehce odpustit, ale dno bude vždycky chladné.

realita: průhledná

kunda je mantra
žvejkaš si ji
smlouváš se
s ní o věci

protažená
ke konci
splývá
v nic

Takže vítej doma.

 A není / nebude to tak? Je to konstatování?
 Je to napětí k nekonečnu, který praská v podstatě. Těžko si působit bolest, aniž by to nemělo následek. Sotva se vracet domů, když není k čemu. Znáš to, nový lidi, nový příležitosti. - neznám. Možná proto, že se lehce fetuje "věc", kterou máš v hlavě a jde tisíckrát objevit, ale nakonec sedíš jen doma, aby se to dalo znova objevovat.
 Ale pak... se to sesype na mou hlavu. Je to jenom moje představa, kterou si naplňuju.
 Skvělý na tom je to, když se to začne plnit... cedit písek a vydupat ty malý kousky zlata. Něco, co má cenu mimo svět v hlavě. Ale sotva existuje nějaká meta, když neexistuje šance. Proto se často plácá energie do okolí. Žádná odezva.
 Špatný místo a čas, ale nemyslíš, že doba je jenom jedna? A je to doopravdy?

Velkoměsto čas

 V praženém světle na vrcholcích města – pulzujícího srdce chaosu s načernalými tepnami uprostřed pouště – upadala do náruče. Točila hlavu s pomalu rozvírajícími se hlubinami duše.
 Nad zábradlím svrchovaného patra shlížela melancholii podzimní nerušnosti a uspané tichosti, která přicházela vždy s odjezdem.
 Loktem zapřen o černou desku baru s majestátním stropem oblohy svíral jsem sklenice vína. Smutným uvolněním jsem tak svíral poslední moment. Odlepil jsem se od hloučku lidí a zamířil k jejím upnutým šatům, které ji nestydlivě objímaly.
Pak skočila.  

řešit.

 Vyprázdnili jsme slova lahvemi na schodech k prdeli světa. K umdlení bylo u brány análu. Dýchali jsme anály. Mluvili anály. Uděláme si výjimku. Vyjímáme si hluboké neztrávené kusy žrádla, abychom  zacpali huby. Probereme se na kost rána. Potřísněné ruce otíráme o vlasy druhého. Na cestě zplesnivělo jablko sváru. Močí shnilého jablka chčijeme si do pusy. 

„Na cestě potkáš spoustu skvělejch lidí.“ kouká z okna.

Zalomeným krkem ke stropu zasípu před polknutím tohodle hnusnýho hlenu.

„Napadá mě moment síly.“ pak jsem uškrtil. 

jen:

 Rozlepené patro v místnosti polehává nad stoly s rumem. Srovnáváme tlak, pochováme další noc v náruči rána. Židle skučí. Když jsme se trochu rozleželi, vyklopil jsem to.
 „Mám to jinak,“ lokty opřen nad stolek.
 „Tak to abysme vypadli, ne?“ opáčil mi Sed – nikdy nedostanu od něho odpověď, ale prostor pro otázky těžce nemístné, paralelní. Otázky, které jsou odpovědí pro tazatele a zároveň kódem k intuici pro ostatní.
 Ulice oslepené mlhou plné přiotrávených, kteří v kruhu kolem kanálů hřejou si ruce. Kreslí do kaluží. Déšť zrní klidem padajících do otevřené dlaně. Obtočil bych k boku přísedící. Obklopil se.
 Jsme si skryti v pohledu – bez ohledu na okolnosti. Jsme si odrazem v tváři. Gesta na přání – spouštíme skrz rozjařené oči.
 „Takže, řekni – jak to máš?“ došli jsme až k Metrálnímu institutu.
 „Každá rána je smrtelná, přitom se hojí,“ mrazem upadnu k značce. Hvězda vyvržena do ledových končin často září bezúčelně k nejbližším, než ti nejdál zjistí, že jsou u jejího zrodu.

je čas:

proklestím cestu
dál rád bych byl
... jsme, jsme!

2. Zarathustra samoten sestupoval s hor a nikdo ho nepotkával. 

Ale když přišel do lesů, stál před ním pojednou kmet, který opustil 

svatou svou chýši, aby v lese hledal kořínků. A takto promluvil 

kmet k Zarathustrovi:

„Není mi cizí tento poutník: před mnoha lety šel tu mimo. 

Zarathustra se zval; ale proměnil se. 

Tenkráte jsi do hor nesl svůj popel: chceš dnes oheň svůj nésti do

údolí? Nebojíš se trestu za ţhářství?

Ano, poznávám Zarathustru: Čisté má oko, a na jeho ústech se 

netají hnus. Zdaţ si nevykračuje jako tanečník? 

Proměněn je Zarathustra, dítětem stal se Zarathustra, procitl ze 

spánku Zarathustra: čeho ted hledáš u spících?

Jako v moři ţil jsi v samotě,  a moře tě neslo. Běda, chceš 

vystoupiti na souši? Běda, chceš sám zase vléci svoje tělo?“

Zarathustra odpověděl: „Mám v lásce lidi.“

změníme úhel pohledu... snad bude ten pravý

"… we had longer ways to go. But no matter, the road is life."  J. K.

myslím

otevřenej konec a předpověď na měsíc dopředu. kapitola vědomí? nekonečná.

psací potřeby

"burn, burn, burn like fabulous yellow roman candles exploding like spiders across the stars..." J.K.

hubený temno
lehce prohnutý v zádech
vykrvácí na obraz
kde zbyly otázky
teď jsme zodpovědný
a hlad mi vytrávil
obuju si chodidla
sesednu z neposednýho
bez dvou v uvěření "jsem"
ale jsou to "nevhodně vybraná slova"
sladkej obraz na dně podvědomí
je neříká mechanicky
přivítám si náručí
42/42

bez tří za měsíc

http://napszyklat.bandcamp.com/track/2-3-feat-dva
omlouvám se.

nesmrtelná

jeden druhýmu jedem
předem se vedem
oknem oka
okap pak kapka
lžeš seč můžeš
leč leží seš
pak oka p
kapota
rozdíl mezi díly
díl rození síly
slíbíme si věrnost
přednost si dáme tomu
co přelétne nám přes nos
dobře se opře
dopředu se
předem opře
otři se o mě
stojím na dně
den ve tmě
neber se!
hluboko oko
sloup vesmíru
vést za míru
hloup hlupko
loup slupko
kloup klupko
sm ... o.

Dívám se znovu

Tohle není lhaní. Je to probuzení, že geniální héro je život, protože je největším soupeřem.
Tohle není lhaní. Je to probuzení v sedm ráno vyčerpanej z těch idejí, který člověka posílej i zabijou.
Tohle není lhaní. Je to probuzení do světla, když chceme ještě tmu.

Tohle není lhaní. Je to probuzení břichem k nejvyšší životnosti...
Tohle není lhaní. Je to probuzení na lavičce, když víš, že jsi na lavičce a nad západem spaluje Venuše.
Tohle není lhaní. Je to probuzení z dotyku v odevzdané bezbrannosti. Nenápadně... a očividně.
 

Ecce homo

"Ještě jednou problém diety. - Prostředky jimiž se Julius Caesar bránil nemocem a bolestem hlavy: dlouhé pochody, nejprostší způsob života nepřetržitý pobyt pod širým nebem, neustálé útrapy - to jsou, v hrubém výčtu, pravidla pro udržování a ochranu proti extrémnímu narušení onoho subtilního a pod nejvyšším tlakem pracujícího stroje, (...)" F. N.

 Tichá pošta odešla pěšky dřív, než stihla zhlédnout pocit v okénku.

 Pokud lžeme, kde je motivácia?

Vitrína reality

Ruce omrzlé mrazem - na kolejích – v ruce ti dojíždí „kena“ a chladne rychlejc, než spustíš to peklo. V báglu vzpomínky, kterými si jako ocasem odháníš mouchy přítomnosti. Ty chybičky a vychytávky, který žiješ až tisíc let potom. Nejlepší / Nejhorší na nich je to, že je nemůžeš vyreklamovat. Slajd šou v podání hrdinský dospělosti dnes od včera.
Okno do rána v ulici, kde v hoodu roste pocit z pojmu, pojem ze slova, bejvá chladný, ale víš, že je to ta ulice, která se táhne od severu na jih, která má pořád kostky místo asfaltu. Koukneš se přes ulici – do stínu, co roztaje, protože to za to stojí. Už za tu vzpomínku z předchozího dne, kde si v opilosti vzpomenu na to, jak si čuchá k nohám z lyží a schovává se za komínem. Stín je odrazem a já poznám, že jsem to poznal já. To ale neznamená, že ještě pořád nejsme připoutaný k židlím zády k obrovitosti!
Tajemství se během dne odhaluje a skrývá okolo domu. Skrz ten provoz – uondaných aut – líčíme kordy slovíček, který tě zasáhnou, ale jako při šermu – nikdy ne doopravdy. Když už nemůžeme skrz ten provoz – bez provozu – se pozveme na spolubojovnický piknik á la žarden – cvak. Dotyk skrz není cizí, protože je to dotyk. Pak si strhnou nálepku, kterou si na čelo nenápadně nalíčili, aby ji ten druhej neviděl ani v zrcadle, a daj si ji nad levou.
No a pak tě zase sjede za to, že ses párkrát – jako budoucí génius – podepsal do učebnice!
Sova Minervina vzlétá až za soumraku.

"Je neslušné ukazovat všech pět prstů."
                                                   F. Nietzsche 

Psychospirituální krize

„Narodil jsem se v roce 1914,“ ale to je vlastně jedno. Člověk se narodí, aby byl spasen. Spasen tím že žil, spasen tím, že se nezabil (alespoň ne bezdůvodně), ale je úplně jedno kdy. Vidí před sebou řady osob, které umřely, aby mohli další žít. Aby tihle další mohli žít a být osobou nesrozumitelně.

„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let,“ když jsem poznal zvířecí šlachovitost vyduněného srdce. Je to svár. Sráčem a bezmezným proti kategorické prchavosti, když jsem spíš flegmatickým slizem. Jsem mnohost kombinací sžíranej nervem přístrojové desky. Trouchnivění nad hrobem. No, ležím si tam. Hovním.

„Což nutně když se básník dusí exodus následovat musí?“ Smrtelně životnej. Sakra. Radši bejt mrtvej, než zkusit chytit chvilku mezi prsty. Sevřít do dlaně. Proplést kloub po kloubku. Čekat na čekání. Není zbytí. Je to mor. Mor v závitech, aby zrezavěly. Ale tyhle závity nerezaví, říká se to.

„Uprostřed stepí, hor nebo neproniknutelných lesů,“ budu pečovat o své Já. Že nejsem součástí, ale vytržený z kontextu. Budu přemýšlet, co se každou chvilku děje. Co jíš. Co piješ. Co spíš. A uvědomovat si, že na světě jsou jenom symboly. Neexistuje láska, protože tady je všechno jen na oko. Je to pěst na oko. Jednou nohou v kobce, abych uchránil svůj život a ještě se snažit, abych utrhl kousek toho pathosu z toho, co je za věcmi. Loutky.

„Hovoří se zde svéráznou městskou mluvou,“ protože nikdo neumí držet hubu. Tuny slov, ke kterejm se teď, když rozumím všemu, spouštím, abych si tu řekl, že vlastně je všechno na Hovno, protože mi do to dává smysl, jenže já mu rozumět nechci. Člověk rozumí všemu od prvního dotyku a pohledu, ale nikdy neví, proč to doopravdy je. Proč? A čím víc přemejšlím, tím víc si vzpomínám na věci, kterejm už nerozumím vůbec.

„Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů,“ a čekal na čekání. Guess what... ne, to nemá cenu. Jadernost ze mě přetýká. Zbabělec, který nezná pravý důvod!

Bez otázky

Právě proto když je něco poprvý, tak je to poprvý. Jsem obyčejnej život s tisíci detaily. Stojím na ulici, kde nestojí jediný auto; kde nestojí jedinej dům; kde jsou jen paláce imaginace, sen, imateriálno a každej si myslí, že je slepá. Jsem nevím kde a jak. Kolikrát se uvidíme? Vidíme se každej den a jinak. Asi je to povrchnost... já je bezmezné. Opuchnout z něho. Vyčíst si toho tisíce. Prohrálo. Jako  vždy.

Odstín sensibility

 Ve stínu slunce na betonové hraně oblečeni slavnostně pokládáme do listí otázky. Obtěžkáni medailí za život – že žijeme.
„Vidíš ten stín? Tak to je všechno. Všechno, na co se můžeme podívat a spolehnout.“
Stín na nás padal a klopil stěny k nebi u cesty v zákoutí, kam se chodí hlad pást a kam někdo často vyhazuje mentální nábytek, který už Samsovi nepotřebují, proto je tam krásně. Koncentrovaně nás sledoval u konce zbytečností – málokdy vidí, že září.
Stín není stínem, ale vyšisovaným místem pravdy, kdy se rozdají karty pro následující partii. Partie, kde je v sázce život, jako vždy. Život je čas, co byl dán. Sázím na život.
Proud od konečků k pravdě v dotyku. V nadhlaví je něco, co se netýkalo.
„Kurva,“ utíkalo si k bezmeznosti – té, která tolik obtěžuje oči sklopené k podlaze, kde se dříve válely lahve.
„Tohle je jednání – transpersonální.“ vymodeloval jsem slova možná dosti nepřesně, ale miluji tu patetičnost. Mluvit o chvíli? Hloupost, když si ji pamatuješ celý život. Ochutnáváš ta nejchladnější místa magmatu, aby obsidiánová zrcadla ukázala ta nejtajemnější místa v hloubce, kde je uzamčené světlo, které svírají – vím, už to vím?
„To si tady jen tak chodíte?“
„Ne, my spolu mluvíme.“
„Takže tak.“