Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“

Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů.

Kamil mezi náma ze začátku běhal a pak na mě: „Marťo? Vodu? Vodu? Někdo vodu?“ Jsem si říkal, dobrý, alespoň servis. Režisér, kterej mi přišel v pohodě ale nezajímavej, si nás rozsadil. Pak se čekalo. Fialovejma prstama do sebe ještě lámu kafe. Přiběhl ale břichatej Kamil: „Budeme točit - jo - tak,“ zrychluju kafe. „V pohodě, Marťo, v pohodě…tak… jo… běžte si tam pánové sednout.“

Čekáme další čtvrthodinu, než přijdou hlavní herci. Zkoušíme - tlemíme se vtipům, který jsou ve scénáři, ale ve skutečnosti vtipný nejsou vůbec. Ok, děláme teda zvukovou kulisu - sitcom. Tleskám, dělám že se směju, dělám, že se s někým bavím - a to i o pauzách, který byly mezi tím, co se scéna jela dokola pětadvacetkrát z různejch úhlů. Pobavily mě dva momenty: když staršímu borci začal vedle mě zvonit během jetí mobil, dvakrát, a von ho nemohl nasranej ani tipnout a rukou jezdil po displeji, jak kdyby brousil kosu. A po druhý, když nám řekli, ať děláme hluk se židlema - pro zvukaře. Plešatej borec přede mnou, od začátku mimo, začal při natáčení hejbal se židlí a řikal polohlasem: „Židle… židle… židle…“

Po šesti hodinách mělo bejt dávno hotovo. Ale byl nakonec oběd, kterej jsem jako jedinej neměl zadarmo - a navíc tam byly blufy - tak jsem si řekl, že to vydržím. Jenže natáčení se protáhlo z původních pěti hodin na deset. Ok, dám si kafe. Břichatej průvodčí Kamil se mě na konci dne zeptal, jestli nejsem herec a vyfotil si mě, kdyby mě chtěl do reklamy. Mezi tím tam rozdával keš, kterej jsem narozdíl od kolegu vůbec nedostal. A šel jsem zmrzlej a nasranej pryč.

A proč píšu. Jsem z tyhle zkurveny etudy covid+, nedostal jsem zaplaceno, měl průser v práci, protože jsem tam nepřišel, podle dohody, na čas a když jsem se bavil s klukem, co mi natáčení nabídl, jestli bych nemohl dostat zpětně alespoň „prachy na kafe“, tak se už neozval. Jsem nasranej na sebe, že jsem se pořádně nedohodl a vlezl do tohodle podniku, kterej připomíná cirkus Überto. Holej tam lidi dole, který ti dělaj za nájem živý křoví. Když se staneš „kapitánem trhu“ tak dostaneš třeba epizodní roli a řekneš v záběru: „Pardon, chtěl jsem se zeptat - jak to?“ A tihle „herci“ pak můžou jít i z placu dřív. Ve stanu u plastovýho talíře se pak trumfujou, kdo si v čem zahrál a jakou epizodu tam vedle „známýho” herce měl. Pro někoho je to zábava na celej život, ale tyvle, doufám že aspoň tyhle maníci za to dostanou pořádně najíst.

Odpolechnuto:

10 h natáčení komparzisty: 1300 Kč na ruku (+100 Kč oběd), jak sami říkaj - „Dneska klasika - jojo 1300. A já dostal teda 1600, protože jsem v neděli jel na kostýmní zkoušku.“

Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji nezavřeš

 Jak někomu vysvětlíte, že jste psychicky labilní? Nijak. Buď si o vás budou myslet, že jste přecitlivělý, nebo se stanete objektem zájmu a budete se zaklínat slovy, kterejm rozumíte jenom sami, protože si je většina nezapamatuje, ani nezažije.

 Zaklínaj vás antidepresivama, což oceněj vaši známí, co rozuměj drogám, protože kdo něco někdy měl, tak jakože ví, o co jde - jaká je to problematika - že deprese je něco, co se jakoby vyndává a vrací zpátky do hlavy, jako golemova koule, když na ni máme chuť.

 Baví mě pozorovat slova, názvy ženy, který se měněj po otevření. Baví mě pozorovat, jak se předháněj, kdo si dal víc. Baví mě pozorovat nechat se pozorovat, když si všichni dáváme znovu víc. "To je tak skvělý, kolik toho sežeru - málo? Co jsem si ještě nedal? Cigáro. Kafe a cigáro. Brko a cigáro. Pivo, brko a cigáro. Přiložím šestiúhelník krystalu."

 Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji už nezavřeš. Byla by to škoda a zázrak zároveň. Rozvolněná úzkost čeká znovu na vysvobození u piv, brk a čárování. Kreslíme v plenéru, na hajzlech nebo u schodů bezkonečna.

 Závan noci má ňadra ženy a hraje na ně jako na tamburínu. Sype se z nich peří. Plíce citlivé na vodní kámen. Bílý chrup. Odpoví na dotaz, urazí židli, ta se z toho už nezvedne. Místo krve má hřeben. Nevztahuje si krásu na sebe a není levná.

Jak někomu vysvětlíte, že máte problém? Nevysvětlíte to někomu.

Mapa

 U zubaře. U doktora taky. Jsem posedlej tím, aby se mi nic nestalo, abych se mohl zejtra ráno vzbudit a nic mě nebolelo. Podobně jako u kazů, který začnou bolet až ve chvíli, kdy zasahujou do nervů, i já to nechal dojít příliš daleko. Kdybych býval byl si dobře vědom (co Máme) čistil bych si zuby mnohem svědomitěji. Jenže já si je dobře nečistil.
 Dvě jara a jedno léto. Jaro, léto, podzim, zima ... jaro. Hlavní postava se vrací do mrtvejch končin, aby našel jediný, co zbylo z jeho učitele - zuby zamrzlé v ledu. Možná v nich viděl i ten přebývající stisk a vzpomínky na ústa, ve kterých se skrývaly. Vše co má, jsou otázky, a činní rozhodnutí.
 Nakaženej dobou a chtěním. Kluk z poměrů dobrých sic malých přišel do Prahy, aby nadání znásobil. Žene se za vidinou, padá a motá se v hovnech, pak nasadí pracovní masku a vezme profesorskej kufřík nevědomostí. Moralista? No to sotva uhodnete.
 Není to odsouzení k samotě, ale spíš touha a hnací motor motivace bejt nejlepší. Hledám adrenalin a posunuju hranice - a co ty zuby? Vyčistil sis?

 A i ten adrenalin je nakonec prázdnější a prázdnější.

Lampa

 Točí se toho tolik okolo, jak si pak nepřipadat jako ve filmu? Pokud budeme scénář ignorovat a vydávat se napospas improvizaci, je šance že se potkáme s tím, co hledáme. Pak můžeme přestat hrát.

 V kostky uložený osud čísel je náhoda stejně jako předurčení.

 Meleme si svoje dokud nedojde na skutečný slzy s potleskem facek, proč se nesejdeme? Proč pak osočovat jeden druhýho, když nevíme, jak to vypadalo z druhý strany. Náboje jsou slepý.

 Plovoucí dlaha.

  Jeskyně má mnoho společného s primitivismem, a zároveň se dostává do kontextu lidského porozumění světu. Boj o ideály začíná a končí tehdy, když se smíříme s tím, že nežijeme v jeskyni. Bydlíme v barácích a jít ven je dnes neslušné - zradíme internet.
 Máš oblíbenou kavárnu, knížku, hudbu? Uvidíme se? Abychom se nezhypnotizovali mácháním křídel.

Hudební stříška [1]

 V posledních dnech potkávám čím dál úchylnější a lepší věci - tak například progresivec Aphex Twin po dvanácti letech - a zní to jako zítra. Ostatně v tom nemá daleko k minimalistickému skladateli Philipu Glassovi, se kterým už také dosáhli nebeského vzepětí. A je tomu skoro dvacet let. Aphex Twin je prý bohatý (The Common Morality of Advertising) a za jeho úspěchem stojí stovky hodin nevydané hudby. 

The Warp press release states that he “has been teaching his computer to write music so he can spend more time shagging.  He continues, “I like shagging.  The girlfriend I’ve got at the moment is totally up for shagging anywhere, like in the street.  I had a wicked shag on a beach in France before I came to America, and it was really good.  There was this quite pretty woman, who was quite fit and about thirty, and she started wanking like about thirty feet away from us.  She was wanking herself off, watching us two.  So when we finished, she just crept away.”That’s pretty odd, but strange things happen in France.  In fact, I’ve seen a French movie where that happened, except everyone was related to one another.

  Air Texture je mladý brooklynský label, který dává prostor "free of history" muzice. Lovci ambientních nocí mají za sebou tři kompilace a na nejnovější, která vyjde třetího listopadu, přispěl i Steave Hauschildt. Klidné atmosféry o návštěvách múz, geometrie a tragédie. 

Steave a kočička (Zdroj: Steavova fanpage)

  Deer friends / I'm happy / in 1989 / Take it easy

Podobně jako se vrací studená válka, tak se vrací i dozvuk osmdesátých let - dob, kdy hip hop zažíval expanzi. Grandmaster Flash s jedním z prvních hip hopových hitů. Mnoha lidem se stala hrozba jaderné války noční můrou - podobně i americkému umělci Keithovi Heringovi. Jeho ilustrace jako tato jsou důkazem, že umění je komunikovat s divákem a navést jeho pohled. Rozdával ilustrace na potkání - v jednom hotelu dokonce nakreslil každému zaměstnanci drobný tvar. Hlavní motiv dítěte vyjadřuje nevinnost. Hravost - ke které jsme dospěli. Obdobně jako v krátkém příběhu z Tak pravil Zarathustra, kde se vypráví o velbloudu, který si naloží tolik práce, že ji neunese. Pod tíhou se obdobně uhlíku změní v diamant - lva se společenskou korunou, a pokud i přesto dá prostor riskantnímu "hodíme si korunou", promění se v dítě, které bere svět jako společenskou hru - třeba tu o tom, jak se místo figurek na stole mění panáci.

 Ale "We will win, so strong!" jak říká M.C. BoHu.

It's bout to be a state of elevation

21. Kolik to je v univerzálním čase? Jakoby se mi pod lupou na chvíli zaostřil metr, kterým měřím povrch planety, kterou ani neznám a oblohou o průměru lidského oka. Klíčeným zámkem provléklo by se co lidské konání vezdejší je.
Náměstek času si mě přísně změřil, „hm“ zabručel vědecky. „Tak na,“ dal mi pas a plácl přes půlky a dodal, „tak už si dospělej i v tý vaší Emérice.“
Nepoměry 2:1 - srdcem na straně protilehlé. 

 V zádech vítr ze všech stran a já během tohodle leteckýho dne jménem život stoupám s proudem vesmírné nervozity. Obdobně hledáme v boji toho Druhýho. Nesnášíme se. Máme nadhled. Na mracích hrdostí a rozumu. Rozplétám si žíly a hledám pravdu, když říkaj, že je v každým z nás. Pomalu u toho umíráme - neohrabaně si berem, a bojíme se nevděčnosti. 
 Možná jsme odešli na ten správný čas - jako když se člověk musí doma najíst, ale chce stihnout extázi prvních minut na akci, a proto má hlad nebo se přežere. Dát si jenom něco lehkého znamená dokrmit časem - musíme dát ček doma mamkám a tátám.
 Víc než ob-čas - tak velké jsou rozměry pozůstalých. Někdy jich máme po krk a někdy nás převyšujou. Broskvovej zelenej s kapkou posedlosti a tvrdohlavých dat. Věčnej za každej moment, kdy si každý svou dávku odpovědnosti vyžral. A že jí na podzim minulého bylo. Hold "hrnečku vař" a ani rakouskej knír pak nestačí na sob-ce s vysílačem. Stále mi ale ukazují hodiny směr cesty. Za deset deset a oko za zub, abychom měli co do společnosti s okolím. Práce nebo spíš lajdavá.

Diskuze od slova a ruka do huby

"Považuju za svůj úspěch, že jste odešli sami," vzdychl, "a bez zbytečnýho vzdychání."
Na tričko pod kvádrem si napsal racionální a nestranný. Zuby se mu drolily do kávy s drobky úst,
argumenty přídavných jmen a příslovců, které byly jako potravinářské barvivo chleba tehdejšího - tím chtěl krmit naši nenažranou zvědavost.
 "Kdybyste radši plnili své studijní povinnosti v čas!"
 A vy byste se měl přestat schovávat. Na chatě. V lese.
 "No, vidíte - jak umíte bejt v klidu, když si řeknete," to už ale popadl Chael svoje naštvání za nohy a omlátil ho Dozorci o hlavu. Mělo to ale i patu, kterou si Dozorce zarážel do zadku, aby se z toho neposral. A byl to Dozorce, který říkal, že se na něho můžeme spolehnout. Teď jsme si mohli i společně lehnout.