„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“
Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů.
Kamil mezi náma ze začátku běhal a pak na mě: „Marťo? Vodu? Vodu? Někdo vodu?“ Jsem si říkal, dobrý, alespoň servis. Režisér, kterej mi přišel v pohodě ale nezajímavej, si nás rozsadil. Pak se čekalo. Fialovejma prstama do sebe ještě lámu kafe. Přiběhl ale břichatej Kamil: „Budeme točit - jo - tak,“ zrychluju kafe. „V pohodě, Marťo, v pohodě…tak… jo… běžte si tam pánové sednout.“
Čekáme další čtvrthodinu, než přijdou hlavní herci. Zkoušíme - tlemíme se vtipům, který jsou ve scénáři, ale ve skutečnosti vtipný nejsou vůbec. Ok, děláme teda zvukovou kulisu - sitcom. Tleskám, dělám že se směju, dělám, že se s někým bavím - a to i o pauzách, který byly mezi tím, co se scéna jela dokola pětadvacetkrát z různejch úhlů. Pobavily mě dva momenty: když staršímu borci začal vedle mě zvonit během jetí mobil, dvakrát, a von ho nemohl nasranej ani tipnout a rukou jezdil po displeji, jak kdyby brousil kosu. A po druhý, když nám řekli, ať děláme hluk se židlema - pro zvukaře. Plešatej borec přede mnou, od začátku mimo, začal při natáčení hejbal se židlí a řikal polohlasem: „Židle… židle… židle…“
Po šesti hodinách mělo bejt dávno hotovo. Ale byl nakonec oběd, kterej jsem jako jedinej neměl zadarmo - a navíc tam byly blufy - tak jsem si řekl, že to vydržím. Jenže natáčení se protáhlo z původních pěti hodin na deset. Ok, dám si kafe. Břichatej průvodčí Kamil se mě na konci dne zeptal, jestli nejsem herec a vyfotil si mě, kdyby mě chtěl do reklamy. Mezi tím tam rozdával keš, kterej jsem narozdíl od kolegu vůbec nedostal. A šel jsem zmrzlej a nasranej pryč.
A proč píšu. Jsem z tyhle zkurveny etudy covid+, nedostal jsem zaplaceno, měl průser v práci, protože jsem tam nepřišel, podle dohody, na čas a když jsem se bavil s klukem, co mi natáčení nabídl, jestli bych nemohl dostat zpětně alespoň „prachy na kafe“, tak se už neozval. Jsem nasranej na sebe, že jsem se pořádně nedohodl a vlezl do tohodle podniku, kterej připomíná cirkus Überto. Holej tam lidi dole, který ti dělaj za nájem živý křoví. Když se staneš „kapitánem trhu“ tak dostaneš třeba epizodní roli a řekneš v záběru: „Pardon, chtěl jsem se zeptat - jak to?“ A tihle „herci“ pak můžou jít i z placu dřív. Ve stanu u plastovýho talíře se pak trumfujou, kdo si v čem zahrál a jakou epizodu tam vedle „známýho” herce měl. Pro někoho je to zábava na celej život, ale tyvle, doufám že aspoň tyhle maníci za to dostanou pořádně najíst.
Odpolechnuto:
10 h natáčení komparzisty: 1300 Kč na ruku (+100 Kč oběd), jak sami říkaj - „Dneska klasika - jojo 1300. A já dostal teda 1600, protože jsem v neděli jel na kostýmní zkoušku.“
Zajímavé, Járo, já mám naštěstí s komparsem lepší zkušenost, ale todle co popisuješ je fakt na nic. Skoro by bylo zajímavé se infiltrovat do komparsů a udělat o tom reportáž...
OdpovědětVymazat