na střeše:

 na oknech praskaly kapky do šedivého odpoledne. za temným horizontem parapetu si pochovává obraz vtělené existence. spustil se cestou. v každým městě si nechal jednu prasklou kapku na nádraží, zatáčce, kde ji pochoval do betonu nebo trávy s nadějí.
 na dráze poslední cesty před anabází k nekonečnu se vrátil k oknu prozíravému, že se opět kalilo deštěm. rozpité a pokřivené odrazy připoutávaly ke křeslu před jeskyním sluncem. necítil potřebu se předhánět - byl si poraženým soupeřem.
 odpoutal se od pravidel. nechtěl hrát hru. řízl s tím, ale člověk nesejde z cesty, aniž by nešel další.
 nad tím vším obklopen světlem z prozářeného rána se setkala idea s hmotou.
 poetika všednosti. řád. sentiment. otáčení se přes rameno. velikost. pochybnost nedostižnosti na paralelní linii.
 výzvy vzpomínek umlčeny. obyčejnost... krásná obyčejnost...
 "po dlouhý temný noci přijde den / zalije tvý město světlem / roztrhá mraky / vyžene splín / zbyde jen stín / a vzpomínka na sen"
 na příště nesmí zbýt nic kromě čistého pocitu jistoty. vaně můžeš lehce odpustit, ale dno bude vždycky chladné.

realita: průhledná

kunda je mantra
žvejkaš si ji
smlouváš se
s ní o věci

protažená
ke konci
splývá
v nic