"Je neslušné ukazovat všech pět prstů."
                                                   F. Nietzsche 

Psychospirituální krize

„Narodil jsem se v roce 1914,“ ale to je vlastně jedno. Člověk se narodí, aby byl spasen. Spasen tím že žil, spasen tím, že se nezabil (alespoň ne bezdůvodně), ale je úplně jedno kdy. Vidí před sebou řady osob, které umřely, aby mohli další žít. Aby tihle další mohli žít a být osobou nesrozumitelně.

„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let,“ když jsem poznal zvířecí šlachovitost vyduněného srdce. Je to svár. Sráčem a bezmezným proti kategorické prchavosti, když jsem spíš flegmatickým slizem. Jsem mnohost kombinací sžíranej nervem přístrojové desky. Trouchnivění nad hrobem. No, ležím si tam. Hovním.

„Což nutně když se básník dusí exodus následovat musí?“ Smrtelně životnej. Sakra. Radši bejt mrtvej, než zkusit chytit chvilku mezi prsty. Sevřít do dlaně. Proplést kloub po kloubku. Čekat na čekání. Není zbytí. Je to mor. Mor v závitech, aby zrezavěly. Ale tyhle závity nerezaví, říká se to.

„Uprostřed stepí, hor nebo neproniknutelných lesů,“ budu pečovat o své Já. Že nejsem součástí, ale vytržený z kontextu. Budu přemýšlet, co se každou chvilku děje. Co jíš. Co piješ. Co spíš. A uvědomovat si, že na světě jsou jenom symboly. Neexistuje láska, protože tady je všechno jen na oko. Je to pěst na oko. Jednou nohou v kobce, abych uchránil svůj život a ještě se snažit, abych utrhl kousek toho pathosu z toho, co je za věcmi. Loutky.

„Hovoří se zde svéráznou městskou mluvou,“ protože nikdo neumí držet hubu. Tuny slov, ke kterejm se teď, když rozumím všemu, spouštím, abych si tu řekl, že vlastně je všechno na Hovno, protože mi do to dává smysl, jenže já mu rozumět nechci. Člověk rozumí všemu od prvního dotyku a pohledu, ale nikdy neví, proč to doopravdy je. Proč? A čím víc přemejšlím, tím víc si vzpomínám na věci, kterejm už nerozumím vůbec.

„Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů,“ a čekal na čekání. Guess what... ne, to nemá cenu. Jadernost ze mě přetýká. Zbabělec, který nezná pravý důvod!

Bez otázky

Právě proto když je něco poprvý, tak je to poprvý. Jsem obyčejnej život s tisíci detaily. Stojím na ulici, kde nestojí jediný auto; kde nestojí jedinej dům; kde jsou jen paláce imaginace, sen, imateriálno a každej si myslí, že je slepá. Jsem nevím kde a jak. Kolikrát se uvidíme? Vidíme se každej den a jinak. Asi je to povrchnost... já je bezmezné. Opuchnout z něho. Vyčíst si toho tisíce. Prohrálo. Jako  vždy.

Odstín sensibility

 Ve stínu slunce na betonové hraně oblečeni slavnostně pokládáme do listí otázky. Obtěžkáni medailí za život – že žijeme.
„Vidíš ten stín? Tak to je všechno. Všechno, na co se můžeme podívat a spolehnout.“
Stín na nás padal a klopil stěny k nebi u cesty v zákoutí, kam se chodí hlad pást a kam někdo často vyhazuje mentální nábytek, který už Samsovi nepotřebují, proto je tam krásně. Koncentrovaně nás sledoval u konce zbytečností – málokdy vidí, že září.
Stín není stínem, ale vyšisovaným místem pravdy, kdy se rozdají karty pro následující partii. Partie, kde je v sázce život, jako vždy. Život je čas, co byl dán. Sázím na život.
Proud od konečků k pravdě v dotyku. V nadhlaví je něco, co se netýkalo.
„Kurva,“ utíkalo si k bezmeznosti – té, která tolik obtěžuje oči sklopené k podlaze, kde se dříve válely lahve.
„Tohle je jednání – transpersonální.“ vymodeloval jsem slova možná dosti nepřesně, ale miluji tu patetičnost. Mluvit o chvíli? Hloupost, když si ji pamatuješ celý život. Ochutnáváš ta nejchladnější místa magmatu, aby obsidiánová zrcadla ukázala ta nejtajemnější místa v hloubce, kde je uzamčené světlo, které svírají – vím, už to vím?
„To si tady jen tak chodíte?“
„Ne, my spolu mluvíme.“
„Takže tak.“