„Narodil jsem se v roce 1914,“ ale
to je vlastně jedno. Člověk se narodí, aby byl spasen. Spasen tím
že žil, spasen tím, že se nezabil (alespoň ne bezdůvodně), ale
je úplně jedno kdy. Vidí před sebou řady osob, které umřely,
aby mohli další žít. Aby tihle další mohli žít a být osobou
nesrozumitelně.
„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let,“ když jsem poznal zvířecí šlachovitost vyduněného srdce. Je to svár. Sráčem a bezmezným proti kategorické prchavosti, když jsem spíš flegmatickým slizem. Jsem mnohost kombinací sžíranej nervem přístrojové desky. Trouchnivění nad hrobem. No, ležím si tam. Hovním.
„Což nutně když se básník dusí exodus následovat musí?“ Smrtelně životnej. Sakra. Radši bejt mrtvej, než zkusit chytit chvilku mezi prsty. Sevřít do dlaně. Proplést kloub po kloubku. Čekat na čekání. Není zbytí. Je to mor. Mor v závitech, aby zrezavěly. Ale tyhle závity nerezaví, říká se to.
„Uprostřed stepí, hor nebo neproniknutelných lesů,“ budu pečovat o své Já. Že nejsem součástí, ale vytržený z kontextu. Budu přemýšlet, co se každou chvilku děje. Co jíš. Co piješ. Co spíš. A uvědomovat si, že na světě jsou jenom symboly. Neexistuje láska, protože tady je všechno jen na oko. Je to pěst na oko. Jednou nohou v kobce, abych uchránil svůj život a ještě se snažit, abych utrhl kousek toho pathosu z toho, co je za věcmi. Loutky.
„Hovoří se zde svéráznou městskou mluvou,“ protože nikdo neumí držet hubu. Tuny slov, ke kterejm se teď, když rozumím všemu, spouštím, abych si tu řekl, že vlastně je všechno na Hovno, protože mi do to dává smysl, jenže já mu rozumět nechci. Člověk rozumí všemu od prvního dotyku a pohledu, ale nikdy neví, proč to doopravdy je. Proč? A čím víc přemejšlím, tím víc si vzpomínám na věci, kterejm už nerozumím vůbec.
„Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů,“ a čekal na čekání. Guess what... ne, to nemá cenu. Jadernost ze mě přetýká. Zbabělec, který nezná pravý důvod!
„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let,“ když jsem poznal zvířecí šlachovitost vyduněného srdce. Je to svár. Sráčem a bezmezným proti kategorické prchavosti, když jsem spíš flegmatickým slizem. Jsem mnohost kombinací sžíranej nervem přístrojové desky. Trouchnivění nad hrobem. No, ležím si tam. Hovním.
„Což nutně když se básník dusí exodus následovat musí?“ Smrtelně životnej. Sakra. Radši bejt mrtvej, než zkusit chytit chvilku mezi prsty. Sevřít do dlaně. Proplést kloub po kloubku. Čekat na čekání. Není zbytí. Je to mor. Mor v závitech, aby zrezavěly. Ale tyhle závity nerezaví, říká se to.
„Uprostřed stepí, hor nebo neproniknutelných lesů,“ budu pečovat o své Já. Že nejsem součástí, ale vytržený z kontextu. Budu přemýšlet, co se každou chvilku děje. Co jíš. Co piješ. Co spíš. A uvědomovat si, že na světě jsou jenom symboly. Neexistuje láska, protože tady je všechno jen na oko. Je to pěst na oko. Jednou nohou v kobce, abych uchránil svůj život a ještě se snažit, abych utrhl kousek toho pathosu z toho, co je za věcmi. Loutky.
„Hovoří se zde svéráznou městskou mluvou,“ protože nikdo neumí držet hubu. Tuny slov, ke kterejm se teď, když rozumím všemu, spouštím, abych si tu řekl, že vlastně je všechno na Hovno, protože mi do to dává smysl, jenže já mu rozumět nechci. Člověk rozumí všemu od prvního dotyku a pohledu, ale nikdy neví, proč to doopravdy je. Proč? A čím víc přemejšlím, tím víc si vzpomínám na věci, kterejm už nerozumím vůbec.
„Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů,“ a čekal na čekání. Guess what... ne, to nemá cenu. Jadernost ze mě přetýká. Zbabělec, který nezná pravý důvod!