Romantická půlnoc

 Jako malej jsem se pekelně bál ohňostroje a petard. Pamatuju si, jak jsme s matkou byli na Silvestra přikrčený za oknama a ujišťovali jeden druhýho, že je všechno v pořádku. Že ty ožrálý a umazaný ksichty, který si připadaj, že jsou kousek od rampy v Houstonu, jsou jenom výplod naší fantazie.
 Postupem času jsem si zvyknul. Koukal na tuhle nebeskou manifestaci jako každej druhej zňuděnej a namlouval si, že je to dobrý, ale to bylo spíš kvůli tomu navoněnýmu smradu z rachejtlí.
 Pak klukoj pár kroků od baráku urvala puma kus ruky. Když jsme chodili s kámošem ze školy, tak jsme hledali zbytky krvavejch skvrn.
 A dneska se mi spíš vybaví, při tom praskání a dunění, válka v Sýrii nebo Volgograd.

Blazén

"Ty vole, poď se na něco podívat," zaznělo z křoví.
Lukas cukl hlavou k rozpadlé zdi, za kterou přečníval skelet skleníku.
"Hej, kde seš? Poď sem," vykřikl znovu Thomas a Lukas přeskočil hradbu drolivých kvádrů. Kolem se rozprostřelo spletité houští. Mráz slepil vlasy drnů, o které Lukas sem tam zakopával, než se dostal k Thomasovi.
 Oba bydleli nedaleko této klidné části města. Často sledovali plevel a mladé stromky, jejichž kořeny pomalu ujídaly z betonáže klášterní zahrady. Skleníky byly vysklené a rozřezané rzí. Chodili tudy často, jen tohle jim uniklo. Betonový bazén.
 "To je peklo - čum," ukázal Thomas na zkalenou vodní hladinu, kde plavaly napuchlé flašky.
 "Je zvláštní, jak to ty stromy odstíněj - že to jako nevidíš od cesty - i když je to takovej hlubokej kráter," opáčil Lukas a hned dodal, "už ses vychcal?"
 "Jo, to jo, ale koukni se pořádně,"
 "Na co jako?"
 "Támhle," vzal ho za rameno, přivřel jednoho oko a stoupl si za něj. Zamířil prstem.
 "Já nic nevidím,"
 "Tak to vytáhneme,"
 "To je debil," ale nechtěl se hádat.
Nakláněli se nad hladinou. Hladina tmavla a na mastná oka si už políčila. Slaboučkou krustu rozbili po každé klackem. Po pár pokusech odlepit věc ode dna se Thomas napřímil a spustil: "Kurva, už mě to nebaví,"
"Hele," pokračoval Lukas, "to vypadá jako pistole."
"Ale hovno,"
"Jo, fakt - je tam trochu vidět kohoutek,"
 "Ale hovno!" vykřikl Thomas a podíval se po okolí, jestli nenajde další nástroj. Přivřel oči a udělal krok dozadu. Nepatrně se obrátil. Uhodil předkloněného Lukase přes hlavu. Lukasovo tělo se zřítilo do sebe. V bazénu zbyla jen skomírající jiskra.

Slituj

 Vlaky tu hoblují koleje sem a tam. Jiskry jim skáčou z cesty.
 Hned vedle na zahradě poseté popelem hoří dům. Hoří už přes dvacet let v každém pokoji a ze všech stěn visí kytky. Zalévá je ráno pivem večer rozumem.
 "Tak nám, pane majiteli, řekněte, jak dlouho tu bydlíte?"
 "Co já pamatuju," hluboce vydechl, "hoří to tu pomalu. Koukejte třeba tady."
 Ukázal na roh, pak na další a další. Dřevěné trámy byly povlečené tichým plamenem.
 Vyšetřovatelka si otřela hedvábným kapesníkem čelo.
 "Dobře, ale to pro nás ... není užitečné. Potřebovali bychom váš dům zaevidovat."
 "Hm, nedáte si ještě kafe?" o stůl cinkla lžička, vzal šálek lógru a chrstl ho do kaluže v krbu. Poodešel ke kuchyňské lince a tam pokračoval: "Já v evidenci bejt nepotřebuju. Namotanej ještě na tyhle blbce z úřadu."
 "To necháte tyhle pozemky po smrti napospas? Určitě jste do toho vložil hodně práce." Vpadla mu netrpělivě do řeči.
 Mávl rukou ozubenou nehty a o plamen z dřezu si připálil cigaretu. Usedl opět naproti.
 "Je to váš dům?" zeptala se naléhavě, až jí hlava zůstala v předklonu.
 Koukal na ni. Za žádnou cenu nechtěl nechat za sebou stopy.  Život jeho bledé tělo splácelo vychrtlostí. Chtěl se vypařit. Pomalu nebylo čím ho ovládnout. Bez-majetný a bezduchý, protože nedokázal důvěřovat ani sám sobě.
 "Tak je to váš dům, pane ...?"
  Polkla poslední slovo. Naklonila se nad stůl s vlhkými rty. Víčka přilepila k sobě. Naklonil se. Ruku zapřel o stůl. Ucukla hlavou a připravenou lžičku mu vrazila do napnutých žeber. Skousla mezi zuby jazyk a znova mu vyrazila dech.
 Sametovými prsty uchopila jeho čelist a olízla mu čelo. Gumový jazyk z něj strhl kůži, kterou polkla. Smlouva ležící na stole se rozpíjela.
 "Kurva," v hroudách krve se viděl čím dál zřetelněji. A poprvé pravdivě.

Mr. Box - Když... tak.

Kam

Feel

 Tak mi řekni kde jsou? Kde vidíš všechny ty unavené úředníky bez špetky zájmu a rodiče znuděné dětmi?

 Nevidím je, ale čtu o nich.

 No, pověz mi, kde posloucháš hromady břídilů, kteří jen nadávají? Kteří s usedavým pláčem padají do němoty?

 Vidím je u voleb. Přišli právě z hospody volit.

 A naposled mi vyprávěj kam utečeš - až nebude kam.

Někdy je to jako čekání na odpověď, ale stačí jen říct "Co?", aby se ten, kdo se ptá, ujistil v otázce. Otázkou na otázku. Podruhé se nezeptá. S rozmyslem mne každé sousto slov, jen aby nepropásl moment kdy - už je pozdě.
 Světlo v prášku nasype do lampičky, která potopena do tmy rozhazuje své teplé tělo. Nepatrně zrní jako večerní odliv, jenž přináší klid a obnažuje kosti čnící z písku. Kontury noci jsou silnější, až stisknout dech. Probere se ráno, jenže nic není.

nazvučený

 Není slušné být nešťastný. Víra - vášeň. Vytrhl jsem si srdce. Jde žít? Klukovsky se ptám, jako kdyby venku sněžilo a já se ptal, jestli je tam pod nulou. Popel ve vlasech za to, se o lásce nebavit.

 Spouštíme se z očí do hlubiny. Všude to páchne krví a zdi jsou jizvený křídami nehtů. Hmatám po stěnách, abych zjistil kde jsem. Jsme. Oči mi hladoví po světle až - se otevřela křídla opony. Kleknu si před sálem a rukama si zrcadlím obličej. Nevidím se. Z úst mi slzí zvratky. Někdo začal tleskat. Ale většina zaražená do sedaček hleděla do plazící se tmy pod nimi.
 Zvednu se. Obvody pod kůží řvou. Obličej mi zůstal nehybný. Snáším se. Nejsem to já.
 A další dny se klikatí prací a opiem námahy si odlehčuju. Nervozita u skleněný silnice. Čekám na stop. Vedoucí stroje na mě mluví - "Svět jde do prdele, jo?" - kývám hlavou, tak doufám že mě nevyhodí. Jenže s jeho dalším slovem projíždí křeč břichem. V báglu si nesu rozhodnutí. Rozhodnutí víc za ostatní. Neustále ho obhajuju - "Máte pravdu, svět jde do prdele." Ztratil jsem víru. V Tebe, sebe, v Nás. Zástěna názorů a letního povzbuzení opadla jak podzimní listí. Zamáčknu si víčka - ať tolik neslzí.
 

 Dorazil jsem tam, kam mám. Poděkuju Vedoucímu, který na mě souhlasně mrkne. Cestou ke kostelu svatý Markéty mě magicky svazuje světlo. Západ slunce. Viditelnost. Potkávám se v lidech, který mě znaj. Popovídat si, inspirovat a rozmlouvat o práci, ale neříkat ty velký pravdy. Cítit smích. Mnout si prsty do počtu. No, jdu si koupit pivo. Vypařit dým z trávy.
 Pak mi Otec říká: "Už je čas," - vstupujeme dovnitř. Koukám na všechny osoby a známý kolem. Vidím se s nimi. Otcovsky mlčí. Je v nich jistota. Úzký vchod nám podává ruce a vítá nás pod katedrálou nebes. Ohromen beze slov se ptám, kdo. Jsme?

 Sloupy drží kůr lásky v jedno. A všechny ty barvy a mozaiky služeb, rohlíků, komiksů a repu mi drásaj ksicht. Otec mlčí, protože ví v pozadí obecenstva. Začali hrát. Tohle je mše za Nás, jelikož láska není na první pohled zvyklá. Řinoucí se pocit pochopení samotnosti, falešnosti a masochismu. Dovnitř jsem vešel sám, ale odcházím spolu. jen popelníku závidím / v jakým řádu drží si / svý vajgly pohromadě -poslouchám takty přílivu.

lepkavá

země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

svět nemá majitele

"a uvaříme si prdel v autě."
v ústech svíral ozubený dásně
kterejma hryzal do volantu.

black fang

v hrsti mám neotřelou kůži z ryzího sněhu
která se roztéká po loktech z ramen
rozpouštím hlavu, abych ochutnával barvy
světa už tak bez chuti
leť
než nám dojde palivo
a HAL řekne, že už bylo dost
- pilgrims of the spaceroom.

tradice smyslu

Forma hry:

 Hra má pravidla, epičnost a neustálý konflikt, který má jasný záměr - prohra, nebo vítězství; ale jakákoliv prohra nás nutí pokoušet znovu vítězství svou jednoduchostí začít kdykoliv znovu. V obou případech jde o faleš v rámci pravidel. Fanatickým zaujetím pro hry se ztrácí reálný úspěch - radost esenciálního života. Chceme vyřešit celou hru a vyhrát, protože to lze se znalostí všech předpisů. Cílem hry je zábava z úspěchu.
 Dnes se hry staly bezvýzevné v prospěch demokratizace komerčního úspěchu. Nejde již o hru správnou, (správná hra si hravost přiznává) ale implantovanou do běžných pravidel skutečnosti. Staly se průhledně běžnými s důrazem na vizualizaci zploštěné reality. Ve hře nás přestal zajímat vývoj a děj, čímž se dostáváme pouze k úkolům, které jsou v konečné fázi stejně vizuálně plněny. Instantní radost je dostupná bez snahy.
 Falešné úspěchy se dají aplikovat na vzdělání, kdy plnění úkolů předchází zážitku a epickému průběhu vzdělávání. Nejde nám o další styčné body pro ukotvení naší existence, nýbrž o hravý úkol, který jsme si z donucení života vybrali.

Neschopnost si udržet koule mimo systém:

 Rebelie studentů - beztvará a samoúčelná a existuje jenom kvůli nucenosti. Pojmem x (filosofa, umělce atd.), kterým si vynucují oprávněnost, rozdávají jednoduché pravdy rozpité v samolibosti fetišistických pomůcek, bez nichž by jinak nepřežil falešný zlomek jejich vydobyté osobitosti. Pravdu neznají, ale sami ji vyhlašují. Je málo uvědomělých se základním instinktem hledání a mimo-systémové autodidaktiky.

 V našem prázdném odpoledním čase mělníme informace - máme čas, ale nemáme soudnost:

 Naše porevoluční generace se odstřihla od tradice komunismu, ale neprohlédla skrz roky k těžbě myšlení z fondu myšlenek mnohem starších. Jediné, co ve spoustě nevyzrálých zůstalo, je sentimentální pocit prvorepublikovosti plně ovládaného hipsterstvím a imaginací z fotek.
 Naprosté pomatení končí bezpáteřním přijetím pop filmových tradic, do kterých se promítá upachtěná pracovitost a neohledně masité hrdinství. Pokud se nám nedaří se ztotožnit, je tu identifikační prvek češství, čímž se plně vytlemíme idolům, abychom obhájili zemitou ignoranci s dlaněmi nablitého piva. Avšak pokora Čechů pramení spíše ze submisivity, jež končí v zapšklosti a případné otevření se ostatním bývá afektované.
 Chybí nám kulturní autority, které by byly schopny reprezentovat samy sebe, a nikoliv sebe v denících nebo týdenících, abychom se mohli vyhnout komerční masáži a sami  finančně podpořit pro nás směrodatné autority. Jsme zapřaženi do podbízivého vlivu. Problém je v ubohé podpoře založené na senzacechtivosti, protože každé přemístění masáže na další část našeho těla, nás nutí k bezbranné koncentraci na dané místo. Musíme vykořenit bezčasové události médií naším odmítnutím.

krak

 Zamlžený svět značek. Značka jako řád a předem vypočítaná pozice. Systémem ověřené značky s komerční tradicí tištěn v abstrahované podobě na všechny možné produkty, již jsou nositelné, kráčí k retardované budoucnosti kategorizujících povolání, které je možno získat znalostí značky. Značka jako svébytná píčovina.

gnato - oje beautiful muell

paranoidní

 Harmonie není logická. Matematická pitva zkušeností sepsaná do špalků knižní produkce je sraženou párou a příliš hořké kroky do hlubokého prázdna mlhavě ztrácí rytmus. Dělníci a intelektuálové s kazetou v krku přehrávají životní moudrost - za pár drobných půjdou. Děti už netrápí kočky a nepůlí slimáky na prohnilém špalku. Pohřební domy kategorizující lidství. Úkolovost reklam futrující sentimentální tlamu veřejnosti nabízí řešení v nepřehledném světě plantážových dat. Kapitalismus je rub. Socialismus líc.

bwiti - Hujan

pozorný

Zapadlé hradby betonu, kde se sváří nové části města z vyblitého bláta země, se cihly rozmíchávají v mastném oleji. Cihelnatý déšť chladí ocelový vzduch u kolejí - pražené a bičované vyřezávají cesty s přechody. Porostlé dlaně chodníků se lámou na padrť, jež se sype z travnatého svahu k vytlučené hospodě. Na židlích proléváme měchýřovitý žaludek se závratí ve zpětném kopanci kyselých blitek, kterými se tady platí. Říkáme tomu "odpočívat".

Matthias-Haker - Let's get this party started

skeptický

 Na židli u zdí oplácaných travnatými obrazy s avantgardní nepředvídatelností pozoruji pramen drátů zavrtávající se do cihlové stěny. Na druhé straně jiskří zaprášená reklama na lokální kvas.

 Okolo se komíhají židle. Kličkují tu holky s bezbarvým hlasem, vytřeným zrakem a utopenou krásou. Zvracej k nohám dřevěných. Pak s obrysem těla upadnou na dlažbu úzkostně chladnou, jenom blitky je zahřívají na lopatkách.
 Naše paranoidní štěstí sedí na baru. Namaskovaná kurva svou prdelí objímá stoličku a z plna hrdla mu ho kouří. Zuby dráždí do krve již sedřený žalud, ale štěstí - ta tučná kráva - nerozpozná bolest od klidného spokojení. Kouří se a kouřilo. Kouříme a je nám kouřeno.

Jaroslav Hupka ve spolupráci s Janem Urbanem.