tradice smyslu

Forma hry:

 Hra má pravidla, epičnost a neustálý konflikt, který má jasný záměr - prohra, nebo vítězství; ale jakákoliv prohra nás nutí pokoušet znovu vítězství svou jednoduchostí začít kdykoliv znovu. V obou případech jde o faleš v rámci pravidel. Fanatickým zaujetím pro hry se ztrácí reálný úspěch - radost esenciálního života. Chceme vyřešit celou hru a vyhrát, protože to lze se znalostí všech předpisů. Cílem hry je zábava z úspěchu.
 Dnes se hry staly bezvýzevné v prospěch demokratizace komerčního úspěchu. Nejde již o hru správnou, (správná hra si hravost přiznává) ale implantovanou do běžných pravidel skutečnosti. Staly se průhledně běžnými s důrazem na vizualizaci zploštěné reality. Ve hře nás přestal zajímat vývoj a děj, čímž se dostáváme pouze k úkolům, které jsou v konečné fázi stejně vizuálně plněny. Instantní radost je dostupná bez snahy.
 Falešné úspěchy se dají aplikovat na vzdělání, kdy plnění úkolů předchází zážitku a epickému průběhu vzdělávání. Nejde nám o další styčné body pro ukotvení naší existence, nýbrž o hravý úkol, který jsme si z donucení života vybrali.

Neschopnost si udržet koule mimo systém:

 Rebelie studentů - beztvará a samoúčelná a existuje jenom kvůli nucenosti. Pojmem x (filosofa, umělce atd.), kterým si vynucují oprávněnost, rozdávají jednoduché pravdy rozpité v samolibosti fetišistických pomůcek, bez nichž by jinak nepřežil falešný zlomek jejich vydobyté osobitosti. Pravdu neznají, ale sami ji vyhlašují. Je málo uvědomělých se základním instinktem hledání a mimo-systémové autodidaktiky.

 V našem prázdném odpoledním čase mělníme informace - máme čas, ale nemáme soudnost:

 Naše porevoluční generace se odstřihla od tradice komunismu, ale neprohlédla skrz roky k těžbě myšlení z fondu myšlenek mnohem starších. Jediné, co ve spoustě nevyzrálých zůstalo, je sentimentální pocit prvorepublikovosti plně ovládaného hipsterstvím a imaginací z fotek.
 Naprosté pomatení končí bezpáteřním přijetím pop filmových tradic, do kterých se promítá upachtěná pracovitost a neohledně masité hrdinství. Pokud se nám nedaří se ztotožnit, je tu identifikační prvek češství, čímž se plně vytlemíme idolům, abychom obhájili zemitou ignoranci s dlaněmi nablitého piva. Avšak pokora Čechů pramení spíše ze submisivity, jež končí v zapšklosti a případné otevření se ostatním bývá afektované.
 Chybí nám kulturní autority, které by byly schopny reprezentovat samy sebe, a nikoliv sebe v denících nebo týdenících, abychom se mohli vyhnout komerční masáži a sami  finančně podpořit pro nás směrodatné autority. Jsme zapřaženi do podbízivého vlivu. Problém je v ubohé podpoře založené na senzacechtivosti, protože každé přemístění masáže na další část našeho těla, nás nutí k bezbranné koncentraci na dané místo. Musíme vykořenit bezčasové události médií naším odmítnutím.

krak

 Zamlžený svět značek. Značka jako řád a předem vypočítaná pozice. Systémem ověřené značky s komerční tradicí tištěn v abstrahované podobě na všechny možné produkty, již jsou nositelné, kráčí k retardované budoucnosti kategorizujících povolání, které je možno získat znalostí značky. Značka jako svébytná píčovina.

gnato - oje beautiful muell

paranoidní

 Harmonie není logická. Matematická pitva zkušeností sepsaná do špalků knižní produkce je sraženou párou a příliš hořké kroky do hlubokého prázdna mlhavě ztrácí rytmus. Dělníci a intelektuálové s kazetou v krku přehrávají životní moudrost - za pár drobných půjdou. Děti už netrápí kočky a nepůlí slimáky na prohnilém špalku. Pohřební domy kategorizující lidství. Úkolovost reklam futrující sentimentální tlamu veřejnosti nabízí řešení v nepřehledném světě plantážových dat. Kapitalismus je rub. Socialismus líc.

bwiti - Hujan