Usazuju
se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta
paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě
vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí
popel, který šum rozfouká po ulicích.
Tu sousedku od naproti jsem znal.
„Koho zajímá můj názor?“ vykřikla.
„Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky.
Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo.
Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat.
Koho zajímá můj názor, pošeptala si do ucha.
Znal jsem ji od pohledu, který mi visel na nástěnce, podobně nudně přišpendlený na pozadí světa. Podíval jsem se do prvního šuplete, kam jsem dával vzpomínky, abych si je osudově vyčítal. Jedna zná druhou a souvisí spolu, jako omšelé fotky na zdi. Do knížek si zakládám čas.
Zachoval jsem se jako člověk navzdory všem věkům. Doufám, že vy taky. Ale od narození je čím dál těžší jím zůstat, aniž by se naše duše nestala přepravkou na banány nebo odložené hračky.
Zajímá mě váš názor, upoutává mou pozornost, ale nesvazuje.
Jakoby to záleží. Jo? Teď už tam ta sousedka nebydlí.
Tu sousedku od naproti jsem znal.
„Koho zajímá můj názor?“ vykřikla.
„Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky.
Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo.
Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat.
Koho zajímá můj názor, pošeptala si do ucha.
Znal jsem ji od pohledu, který mi visel na nástěnce, podobně nudně přišpendlený na pozadí světa. Podíval jsem se do prvního šuplete, kam jsem dával vzpomínky, abych si je osudově vyčítal. Jedna zná druhou a souvisí spolu, jako omšelé fotky na zdi. Do knížek si zakládám čas.
Zachoval jsem se jako člověk navzdory všem věkům. Doufám, že vy taky. Ale od narození je čím dál těžší jím zůstat, aniž by se naše duše nestala přepravkou na banány nebo odložené hračky.
Zajímá mě váš názor, upoutává mou pozornost, ale nesvazuje.
Jakoby to záleží. Jo? Teď už tam ta sousedka nebydlí.
