Mapa

 U zubaře. U doktora taky. Jsem posedlej tím, aby se mi nic nestalo, abych se mohl zejtra ráno vzbudit a nic mě nebolelo. Podobně jako u kazů, který začnou bolet až ve chvíli, kdy zasahujou do nervů, i já to nechal dojít příliš daleko. Kdybych býval byl si dobře vědom (co Máme) čistil bych si zuby mnohem svědomitěji. Jenže já si je dobře nečistil.
 Dvě jara a jedno léto. Jaro, léto, podzim, zima ... jaro. Hlavní postava se vrací do mrtvejch končin, aby našel jediný, co zbylo z jeho učitele - zuby zamrzlé v ledu. Možná v nich viděl i ten přebývající stisk a vzpomínky na ústa, ve kterých se skrývaly. Vše co má, jsou otázky, a činní rozhodnutí.
 Nakaženej dobou a chtěním. Kluk z poměrů dobrých sic malých přišel do Prahy, aby nadání znásobil. Žene se za vidinou, padá a motá se v hovnech, pak nasadí pracovní masku a vezme profesorskej kufřík nevědomostí. Moralista? No to sotva uhodnete.
 Není to odsouzení k samotě, ale spíš touha a hnací motor motivace bejt nejlepší. Hledám adrenalin a posunuju hranice - a co ty zuby? Vyčistil sis?

 A i ten adrenalin je nakonec prázdnější a prázdnější.

Lampa

 Točí se toho tolik okolo, jak si pak nepřipadat jako ve filmu? Pokud budeme scénář ignorovat a vydávat se napospas improvizaci, je šance že se potkáme s tím, co hledáme. Pak můžeme přestat hrát.

 V kostky uložený osud čísel je náhoda stejně jako předurčení.

 Meleme si svoje dokud nedojde na skutečný slzy s potleskem facek, proč se nesejdeme? Proč pak osočovat jeden druhýho, když nevíme, jak to vypadalo z druhý strany. Náboje jsou slepý.

 Plovoucí dlaha.

  Jeskyně má mnoho společného s primitivismem, a zároveň se dostává do kontextu lidského porozumění světu. Boj o ideály začíná a končí tehdy, když se smíříme s tím, že nežijeme v jeskyni. Bydlíme v barácích a jít ven je dnes neslušné - zradíme internet.
 Máš oblíbenou kavárnu, knížku, hudbu? Uvidíme se? Abychom se nezhypnotizovali mácháním křídel.

Hudební stříška [1]

 V posledních dnech potkávám čím dál úchylnější a lepší věci - tak například progresivec Aphex Twin po dvanácti letech - a zní to jako zítra. Ostatně v tom nemá daleko k minimalistickému skladateli Philipu Glassovi, se kterým už také dosáhli nebeského vzepětí. A je tomu skoro dvacet let. Aphex Twin je prý bohatý (The Common Morality of Advertising) a za jeho úspěchem stojí stovky hodin nevydané hudby. 

The Warp press release states that he “has been teaching his computer to write music so he can spend more time shagging.  He continues, “I like shagging.  The girlfriend I’ve got at the moment is totally up for shagging anywhere, like in the street.  I had a wicked shag on a beach in France before I came to America, and it was really good.  There was this quite pretty woman, who was quite fit and about thirty, and she started wanking like about thirty feet away from us.  She was wanking herself off, watching us two.  So when we finished, she just crept away.”That’s pretty odd, but strange things happen in France.  In fact, I’ve seen a French movie where that happened, except everyone was related to one another.

  Air Texture je mladý brooklynský label, který dává prostor "free of history" muzice. Lovci ambientních nocí mají za sebou tři kompilace a na nejnovější, která vyjde třetího listopadu, přispěl i Steave Hauschildt. Klidné atmosféry o návštěvách múz, geometrie a tragédie. 

Steave a kočička (Zdroj: Steavova fanpage)

  Deer friends / I'm happy / in 1989 / Take it easy

Podobně jako se vrací studená válka, tak se vrací i dozvuk osmdesátých let - dob, kdy hip hop zažíval expanzi. Grandmaster Flash s jedním z prvních hip hopových hitů. Mnoha lidem se stala hrozba jaderné války noční můrou - podobně i americkému umělci Keithovi Heringovi. Jeho ilustrace jako tato jsou důkazem, že umění je komunikovat s divákem a navést jeho pohled. Rozdával ilustrace na potkání - v jednom hotelu dokonce nakreslil každému zaměstnanci drobný tvar. Hlavní motiv dítěte vyjadřuje nevinnost. Hravost - ke které jsme dospěli. Obdobně jako v krátkém příběhu z Tak pravil Zarathustra, kde se vypráví o velbloudu, který si naloží tolik práce, že ji neunese. Pod tíhou se obdobně uhlíku změní v diamant - lva se společenskou korunou, a pokud i přesto dá prostor riskantnímu "hodíme si korunou", promění se v dítě, které bere svět jako společenskou hru - třeba tu o tom, jak se místo figurek na stole mění panáci.

 Ale "We will win, so strong!" jak říká M.C. BoHu.

It's bout to be a state of elevation

21. Kolik to je v univerzálním čase? Jakoby se mi pod lupou na chvíli zaostřil metr, kterým měřím povrch planety, kterou ani neznám a oblohou o průměru lidského oka. Klíčeným zámkem provléklo by se co lidské konání vezdejší je.
Náměstek času si mě přísně změřil, „hm“ zabručel vědecky. „Tak na,“ dal mi pas a plácl přes půlky a dodal, „tak už si dospělej i v tý vaší Emérice.“
Nepoměry 2:1 - srdcem na straně protilehlé. 

 V zádech vítr ze všech stran a já během tohodle leteckýho dne jménem život stoupám s proudem vesmírné nervozity. Obdobně hledáme v boji toho Druhýho. Nesnášíme se. Máme nadhled. Na mracích hrdostí a rozumu. Rozplétám si žíly a hledám pravdu, když říkaj, že je v každým z nás. Pomalu u toho umíráme - neohrabaně si berem, a bojíme se nevděčnosti. 
 Možná jsme odešli na ten správný čas - jako když se člověk musí doma najíst, ale chce stihnout extázi prvních minut na akci, a proto má hlad nebo se přežere. Dát si jenom něco lehkého znamená dokrmit časem - musíme dát ček doma mamkám a tátám.
 Víc než ob-čas - tak velké jsou rozměry pozůstalých. Někdy jich máme po krk a někdy nás převyšujou. Broskvovej zelenej s kapkou posedlosti a tvrdohlavých dat. Věčnej za každej moment, kdy si každý svou dávku odpovědnosti vyžral. A že jí na podzim minulého bylo. Hold "hrnečku vař" a ani rakouskej knír pak nestačí na sob-ce s vysílačem. Stále mi ale ukazují hodiny směr cesty. Za deset deset a oko za zub, abychom měli co do společnosti s okolím. Práce nebo spíš lajdavá.

Diskuze od slova a ruka do huby

"Považuju za svůj úspěch, že jste odešli sami," vzdychl, "a bez zbytečnýho vzdychání."
Na tričko pod kvádrem si napsal racionální a nestranný. Zuby se mu drolily do kávy s drobky úst,
argumenty přídavných jmen a příslovců, které byly jako potravinářské barvivo chleba tehdejšího - tím chtěl krmit naši nenažranou zvědavost.
 "Kdybyste radši plnili své studijní povinnosti v čas!"
 A vy byste se měl přestat schovávat. Na chatě. V lese.
 "No, vidíte - jak umíte bejt v klidu, když si řeknete," to už ale popadl Chael svoje naštvání za nohy a omlátil ho Dozorci o hlavu. Mělo to ale i patu, kterou si Dozorce zarážel do zadku, aby se z toho neposral. A byl to Dozorce, který říkal, že se na něho můžeme spolehnout. Teď jsme si mohli i společně lehnout.

Na cígo

"Nejdeš na cígo? Nejdeš, viď. No, mně se taky moc nechce kvůli těm schodům. Tak já teda jdu, ale pohlídej mi tu věci," vytratil se.
 Venku už stepuje pár lidi a jejich fialový ruce si podávají ruce s mrazem. Je to jen tak, nebo není to jen tak? Tak nebo tak postupně cit v prstech kamení. Podají mu beze slova jiskru k zapálení. Několik lidí tancuje v rytmu slepé tmy, aby předstíralo, že jsou zaneprázdněni.
 Sdílet jazyk neznamená si hned vyzobávat slova z úst. Ale i když to víme, tak toho stejně máme plný zuby. Kousavé odpovědi mlčení a venku zpívaj ptáci. Říkaj si mezi sebou, jak to asi bylo? Není ještě čas, aby bylo jaro, aby mohli řešit něco jinýho a příběh pozorovali od kořene stromu, na kterém sedí.

Jakoby to záleží

Usazuju se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí popel, který šum rozfouká po ulicích.
Tu sousedku od naproti jsem znal.

„Koho zajímá můj názor?“ vykřikla.
„Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky.
Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo.
Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat.
Koho zajímá můj názor, pošeptala si do ucha.

Znal jsem ji od pohledu, který mi visel na nástěnce, podobně nudně přišpendlený na pozadí světa. Podíval jsem se do prvního šuplete, kam jsem dával vzpomínky, abych si je osudově vyčítal. Jedna zná druhou a souvisí spolu, jako omšelé fotky na zdi. Do knížek si zakládám čas.

Zachoval jsem se jako člověk navzdory všem věkům. Doufám, že vy taky. Ale od narození je čím dál těžší jím zůstat, aniž by se naše duše nestala přepravkou na banány nebo odložené hračky.
Zajímá mě váš názor, upoutává mou pozornost, ale nesvazuje.

Jakoby to záleží. Jo? Teď už tam ta sousedka nebydlí.

Vítejte doma

 Když se zeptáme "Co pro vás znamená vlastenectví?", odpověď většinou začne slovy "jazyková příslušnost", "úcta k tradici" nebo "vztahování se k historii" a mezi posledními bude "sounáležitost s prostředím". Proč upřednostňujeme, co je nám nejdále?


 Globální vesnice má cesty, které vedou od skladu myšlenek k prodejnám, kde se opracují zpátky k uložení. Nejsou tu však domy. Obyvatelé brouzdají ulicemi a zběsile shánějí dávku drogy, aby spočinuli již na tomto světě. Tím se jim rozpustil majetek do krve a tělo má konečně právo na duši. Dokonalý profil je stejně neskutečný jako plyn, kterým si zatopíme. Co nás donutí věřit, že budeme mít po namačkání očekávanou teplotu? Je to zesílení plamene v krabici, jež pumpuje vodu do tepen domu. Návrat ke krbovým kamnům je ujištěním, že pokud si vezmu poleno z hromady, kterou jsem si naskládal do přehledné mozaiky, a přinesu si ho - položím vedle kamen - vložím do kamen - tak reguluji dění svou silou.
 Z lesa dětství vyrazíme do světa velkoměsta, abychom se pak triumfálně vrátili k dosvědčení, že práce v rodném kraji není. Že tam, ve velkoměstě, jsou větší příležitosti. Není divu, když tu není wifi v každé kavárně, když tu není otevřeno několik prodejen nejméně dvacet hodin denně. Jídlo nejde nakoupit každý den, což vytváří dojem omezení svobodného nekulturního člověka.
 Kultura však v mnoha regionech je. Je totiž v sounáležitosti lidí, kteří i přesto, že se náhodně potkávají především u piva, vytvářejí kolektiv. Uspořádají zabijačku. Uspořádají dětský den. Májka se staví a sousedním vesnicím podřezává dohromady. Nedbalé povědomí o tom, jak náš kraj vypadá a vypadal, však dáva prostor modernizaci. Umělohmotné ploty nebo realistické malby na fasádách, jež ostře kontrastují se zářivým modrým nebo zeleným nátěrem. Estetická tradice kraje zaniká, pokud se o ní nemluví. Pokud se spolu nescházíme. Sdílení vzpomínek našich prarodičů nám dává půdu pod nohama, abychom zjistili, že jsme součástí obrovského podnosu historie a naše obrácení estetiky na hlavu okukováním ideálů z televize je planá naděje, která se ztratí spolu s uzavřením ventilu plynovodu.

 Nelze požadovat po společnosti změnu individua, jelikož je víceméně pokaždé pro jedince destruktivní. Jedinec v pochopení čelí pouze sám sobě. Skrze své plody trpělivosti by měl pečlivě hledat společné. Konstituovat společnost, nikoli jí podléhat.