Přeskočit na hlavní obsah

Hudební stříška [1]

 V posledních dnech potkávám čím dál úchylnější a lepší věci - tak například progresivec Aphex Twin po dvanácti letech - a zní to jako zítra. Ostatně v tom nemá daleko k minimalistickému skladateli Philipu Glassovi, se kterým už také dosáhli nebeského vzepětí. A je tomu skoro dvacet let. Aphex Twin je prý bohatý (The Common Morality of Advertising) a za jeho úspěchem stojí stovky hodin nevydané hudby. 

The Warp press release states that he “has been teaching his computer to write music so he can spend more time shagging.  He continues, “I like shagging.  The girlfriend I’ve got at the moment is totally up for shagging anywhere, like in the street.  I had a wicked shag on a beach in France before I came to America, and it was really good.  There was this quite pretty woman, who was quite fit and about thirty, and she started wanking like about thirty feet away from us.  She was wanking herself off, watching us two.  So when we finished, she just crept away.”That’s pretty odd, but strange things happen in France.  In fact, I’ve seen a French movie where that happened, except everyone was related to one another.


 
 Air Texture je mladý brooklynský label, který dává prostor
 "free of history" muzice. Lovci ambientních nocí mají za sebou tři kompilace a na nejnovější, která vyjde třetího listopadu, přispěl i Steave Hauschildt. Klidné atmosféry o návštěvách múz, geometrie a tragédie. 

Steave a kočička (Zdroj: Steavova fanpage)



  Deer friends / I'm happy / in 1989 / Take it easy

Podobně jako se vrací studená válka, tak se vrací i dozvuk osmdesátých let - dob, kdy hip hop zažíval expanzi. Grandmaster Flash s jedním z prvních hip hopových hitů. Mnoha lidem se stala hrozba jaderné války noční můrou - podobně i americkému umělci Keithovi Heringovi. Jeho ilustrace jako tato jsou důkazem, že umění je komunikovat s divákem a navést jeho pohled. Rozdával ilustrace na potkání - v jednom hotelu dokonce nakreslil každému zaměstnanci drobný tvar. Hlavní motiv dítěte vyjadřuje nevinnost. Hravost - ke které jsme dospěli. Obdobně jako v krátkém příběhu z Tak pravil Zarathustra, kde se vypráví o velbloudu, který si naloží tolik práce, že ji neunese. Pod tíhou se obdobně uhlíku změní v diamant - lva se společenskou korunou, a pokud i přesto dá prostor riskantnímu "hodíme si korunou", promění se v dítě, které bere svět jako společenskou hru - třeba tu o tom, jak se místo figurek na stole mění panáci.

 Ale "We will win, so strong!" 
jak říká M.C. BoHu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

lepkavá

země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“ Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů. Kamil mezi náma ze začát...

Jakoby to záleží

Usazuju se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí popel, který šum rozfouká po ulicích. Tu sousedku od naproti jsem znal. „Koho zajímá můj názor?“ vykřikla. „Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky. Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo. Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat. Koho zajímá můj názor, p...