Přeskočit na hlavní obsah

Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji nezavřeš

 Jak někomu vysvětlíte, že jste psychicky labilní? Nijak. Buď si o vás budou myslet, že jste přecitlivělý, nebo se stanete objektem zájmu a budete se zaklínat slovy, kterejm rozumíte jenom sami, protože si je většina nezapamatuje, ani nezažije.

 Zaklínaj vás antidepresivama, což oceněj vaši známí, co rozuměj drogám, protože kdo něco někdy měl, tak jakože ví, o co jde - jaká je to problematika - že deprese je něco, co se jakoby vyndává a vrací zpátky do hlavy, jako golemova koule, když na ni máme chuť.

 Baví mě pozorovat slova, názvy ženy, který se měněj po otevření. Baví mě pozorovat, jak se předháněj, kdo si dal víc. Baví mě pozorovat nechat se pozorovat, když si všichni dáváme znovu víc. "To je tak skvělý, kolik toho sežeru - málo? Co jsem si ještě nedal? Cigáro. Kafe a cigáro. Brko a cigáro. Pivo, brko a cigáro. Přiložím šestiúhelník krystalu."




 Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji už nezavřeš. Byla by to škoda a zázrak zároveň. Rozvolněná úzkost čeká znovu na vysvobození u piv, brk a čárování. Kreslíme v plenéru, na hajzlech nebo u schodů bezkonečna.

 Závan noci má ňadra ženy a hraje na ně jako na tamburínu. Sype se z nich peří. Plíce citlivé na vodní kámen. Bílý chrup. Odpoví na dotaz, urazí židli, ta se z toho už nezvedne. Místo krve má hřeben. Nevztahuje si krásu na sebe a není levná.

Jak někomu vysvětlíte, že máte problém? Nevysvětlíte to někomu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

lepkavá

země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“ Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů. Kamil mezi náma ze začát...

Jakoby to záleží

Usazuju se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí popel, který šum rozfouká po ulicích. Tu sousedku od naproti jsem znal. „Koho zajímá můj názor?“ vykřikla. „Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky. Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo. Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat. Koho zajímá můj názor, p...