Přeskočit na hlavní obsah

Na cígo

"Nejdeš na cígo? Nejdeš, viď. No, mně se taky moc nechce kvůli těm schodům. Tak já teda jdu, ale pohlídej mi tu věci," vytratil se.
 Venku už stepuje pár lidi a jejich fialový ruce si podávají ruce s mrazem. Je to jen tak, nebo není to jen tak? Tak nebo tak postupně cit v prstech kamení. Podají mu beze slova jiskru k zapálení. Několik lidí tancuje v rytmu slepé tmy, aby předstíralo, že jsou zaneprázdněni.
 Sdílet jazyk neznamená si hned vyzobávat slova z úst. Ale i když to víme, tak toho stejně máme plný zuby. Kousavé odpovědi mlčení a venku zpívaj ptáci. Říkaj si mezi sebou, jak to asi bylo? Není ještě čas, aby bylo jaro, aby mohli řešit něco jinýho a příběh pozorovali od kořene stromu, na kterém sedí.

Komentáře

  1. Jaroslaf12. dubna 2014 v 17:21

    Nic nemá smysl
    všechno je tak prázdný
    jako ti ptáci, co zpívaj
    den a den každý
    ráno
    Jednou se mě barman zeptal
    proč tolik piju
    říkám mu
    "pane,
    já mám závažné psychické problémy"
    a jedeš si to
    cigáro za cigárem
    vodka za vodkou
    nic nepřehluší tu
    samotu.
    Osoby o kterých si myslíš že jsou tvým
    spojencem
    se ukážou býti pouhým
    povrchním přízrakem
    pouhou nádobou
    zajímající se o to
    co je prázdné a falešné
    a ptáci zpívají a zpívaj
    vydávají podivné
    halucinogenní zvuky
    jako ranní opilci co najdeš
    u cesty ve křoví
    napadne tě krást
    napadne tě
    samu sebe zmást
    ale nemá to pojem
    všechno už tu
    bylo.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“ Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů. Kamil mezi náma ze začát...
1 komentář
Další informace

Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji nezavřeš

 Jak někomu vysvětlíte, že jste psychicky labilní? Nijak. Buď si o vás budou myslet, že jste přecitlivělý, nebo se stanete objektem zájmu a budete se zaklínat slovy, kterejm rozumíte jenom sami, protože si je většina nezapamatuje, ani nezažije.  Zaklínaj vás antidepresivama, což oceněj vaši známí, co rozuměj drogám, protože kdo něco někdy měl, tak jakože ví, o co jde - jaká je to problematika - že deprese je něco, co se jakoby vyndává a vrací zpátky do hlavy, jako golemova koule, když na ni máme chuť.  Baví mě pozorovat slova, názvy ženy, který se měněj po otevření. Baví mě pozorovat, jak se předháněj, kdo si dal víc. Baví mě pozorovat nechat se pozorovat, když si všichni dáváme znovu víc. "To je tak skvělý, kolik toho sežeru - málo? Co jsem si ještě nedal? Cigáro. Kafe a cigáro. Brko a cigáro. Pivo, brko a cigáro. Přiložím šestiúhelník krystalu."  Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji už nezavřeš. Byla by to škoda a zázrak zároveň. Rozvolněná úzkost...
Okomentovat
Další informace

Courová

Tak já už tomu vůbec nerozumím. Výtvarnýmu umění. Procházíme galerií s jednou umělkyní, která má za sebou seznam výstav v různejch koutech světa. Prý je pro český prostředí málo známá, ale důležitá, třeba „jako Kintera“. Otevřeně poslouchám, jestli z artistky vypadne něco zajímavýho, co není jen přecitlivělej povzdech, ale štiplavý niterný poznání. Zatím jsem se po půlhodině dočkal jen samolibýho mlaskání. Bere se tak vážně, až je mi z toho blbě od žaludku. Nulová provokace. Vůbec to na mě nedejchá. Nedokážu rozhejbat svoji představivost na předmětech v tom vyprahlým, historickým prostoru. Jsem z toho unavenej, jen se na to podívám. V obrovskejch sálech je pár fragmentů a prázdnota se vydává za koncept. Ze stropu visí hřeben nad zrcadlem. První moment, kterej mě zaujal. Jinak nuda. Žádná sranda, jenom nafouklá vážnost. V momentě, kdy rozehraju lidskej dialog typu „Tak jste to dala dohromady z toho, co bylo po ruce...“ slyším úsměšky, vtipný poznámky šeptem, co jsem zač, proč se tak blb...
Okomentovat
Další informace