Tak já už tomu vůbec nerozumím. Výtvarnýmu umění. Procházíme galerií s jednou umělkyní, která má za sebou seznam výstav v různejch koutech světa. Prý je pro český prostředí málo známá, ale důležitá, třeba „jako Kintera“. Otevřeně poslouchám, jestli z artistky vypadne něco zajímavýho, co není jen přecitlivělej povzdech, ale štiplavý niterný poznání. Zatím jsem se po půlhodině dočkal jen samolibýho mlaskání. Bere se tak vážně, až je mi z toho blbě od žaludku. Nulová provokace.
Vůbec to na mě nedejchá. Nedokážu rozhejbat svoji představivost na předmětech v tom vyprahlým, historickým prostoru. Jsem z toho unavenej, jen se na to podívám. V obrovskejch sálech je pár fragmentů a prázdnota se vydává za koncept. Ze stropu visí hřeben nad zrcadlem. První moment, kterej mě zaujal. Jinak nuda. Žádná sranda, jenom nafouklá vážnost. V momentě, kdy rozehraju lidskej dialog typu „Tak jste to dala dohromady z toho, co bylo po ruce...“ slyším úsměšky, vtipný poznámky šeptem, co jsem zač, proč se tak blbě ptám. Odpověď: „Ne, to já hledám... já nacházím předměty a materiály...,“ říká umělkyně, která má buď jetlag, protože zrovna přiletěla z výstavy feng-šuej v Manchesteru, nebo se prostě včera vyndala, protože má výstavu.
Sem tam poznamená, kterej umělec nebo designer ji ovlivnil. Procházíme pustým mentálním zámkem, co připomíná spíš novej byt – právě jsem se nastěhovala. Neustále si děkujou s kurátorkou, jak kdyby byla její nájemnice.
Odcházím, zajímavější byly rozhovory se zaměstnancema galerie. Dva dny už se trápím tím, proč to na mě vůbec nezapůsobilo. A došel jsem si k tomu, že je to přesně typ výstavy, u který se naseru. Banální sebranka dramaticky uspořádanejch předmětů, co o fantazii nezavaděj ani omylem. Vlastně se představivosti štítěj, aby se ubránily. Dlouho mě ale takhle žádná výstava nenasrala, cením.
Cena Chalupeckýho je tak pro mě značka – bacha, tady nenajdete skoro nic společnýho s životem.
Komentáře
Okomentovat