Přeskočit na hlavní obsah

Vítejte doma

 Když se zeptáme "Co pro vás znamená vlastenectví?", odpověď většinou začne slovy "jazyková příslušnost", "úcta k tradici" nebo "vztahování se k historii" a mezi posledními bude "sounáležitost s prostředím". Proč upřednostňujeme, co je nám nejdále?


 Globální vesnice má cesty, které vedou od skladu myšlenek k prodejnám, kde se opracují zpátky k uložení. Nejsou tu však domy. Obyvatelé brouzdají ulicemi a zběsile shánějí dávku drogy, aby spočinuli již na tomto světě. Tím se jim rozpustil majetek do krve a tělo má konečně právo na duši. Dokonalý profil je stejně neskutečný jako plyn, kterým si zatopíme. Co nás donutí věřit, že budeme mít po namačkání očekávanou teplotu? Je to zesílení plamene v krabici, jež pumpuje vodu do tepen domu. Návrat ke krbovým kamnům je ujištěním, že pokud si vezmu poleno z hromady, kterou jsem si naskládal do přehledné mozaiky, a přinesu si ho - položím vedle kamen - vložím do kamen - tak reguluji dění svou silou.
 Z lesa dětství vyrazíme do světa velkoměsta, abychom se pak triumfálně vrátili k dosvědčení, že práce v rodném kraji není. Že tam, ve velkoměstě, jsou větší příležitosti. Není divu, když tu není wifi v každé kavárně, když tu není otevřeno několik prodejen nejméně dvacet hodin denně. Jídlo nejde nakoupit každý den, což vytváří dojem omezení svobodného nekulturního člověka.
 Kultura však v mnoha regionech je. Je totiž v sounáležitosti lidí, kteří i přesto, že se náhodně potkávají především u piva, vytvářejí kolektiv. Uspořádají zabijačku. Uspořádají dětský den. Májka se staví a sousedním vesnicím podřezává dohromady. Nedbalé povědomí o tom, jak náš kraj vypadá a vypadal, však dáva prostor modernizaci. Umělohmotné ploty nebo realistické malby na fasádách, jež ostře kontrastují se zářivým modrým nebo zeleným nátěrem. Estetická tradice kraje zaniká, pokud se o ní nemluví. Pokud se spolu nescházíme. Sdílení vzpomínek našich prarodičů nám dává půdu pod nohama, abychom zjistili, že jsme součástí obrovského podnosu historie a naše obrácení estetiky na hlavu okukováním ideálů z televize je planá naděje, která se ztratí spolu s uzavřením ventilu plynovodu.

 Nelze požadovat po společnosti změnu individua, jelikož je víceméně pokaždé pro jedince destruktivní. Jedinec v pochopení čelí pouze sám sobě. Skrze své plody trpělivosti by měl pečlivě hledat společné. Konstituovat společnost, nikoli jí podléhat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“ Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů. Kamil mezi náma ze začát...

Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji nezavřeš

 Jak někomu vysvětlíte, že jste psychicky labilní? Nijak. Buď si o vás budou myslet, že jste přecitlivělý, nebo se stanete objektem zájmu a budete se zaklínat slovy, kterejm rozumíte jenom sami, protože si je většina nezapamatuje, ani nezažije.  Zaklínaj vás antidepresivama, což oceněj vaši známí, co rozuměj drogám, protože kdo něco někdy měl, tak jakože ví, o co jde - jaká je to problematika - že deprese je něco, co se jakoby vyndává a vrací zpátky do hlavy, jako golemova koule, když na ni máme chuť.  Baví mě pozorovat slova, názvy ženy, který se měněj po otevření. Baví mě pozorovat, jak se předháněj, kdo si dal víc. Baví mě pozorovat nechat se pozorovat, když si všichni dáváme znovu víc. "To je tak skvělý, kolik toho sežeru - málo? Co jsem si ještě nedal? Cigáro. Kafe a cigáro. Brko a cigáro. Pivo, brko a cigáro. Přiložím šestiúhelník krystalu."  Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji už nezavřeš. Byla by to škoda a zázrak zároveň. Rozvolněná úzkost...

Courová

Tak já už tomu vůbec nerozumím. Výtvarnýmu umění. Procházíme galerií s jednou umělkyní, která má za sebou seznam výstav v různejch koutech světa. Prý je pro český prostředí málo známá, ale důležitá, třeba „jako Kintera“. Otevřeně poslouchám, jestli z artistky vypadne něco zajímavýho, co není jen přecitlivělej povzdech, ale štiplavý niterný poznání. Zatím jsem se po půlhodině dočkal jen samolibýho mlaskání. Bere se tak vážně, až je mi z toho blbě od žaludku. Nulová provokace. Vůbec to na mě nedejchá. Nedokážu rozhejbat svoji představivost na předmětech v tom vyprahlým, historickým prostoru. Jsem z toho unavenej, jen se na to podívám. V obrovskejch sálech je pár fragmentů a prázdnota se vydává za koncept. Ze stropu visí hřeben nad zrcadlem. První moment, kterej mě zaujal. Jinak nuda. Žádná sranda, jenom nafouklá vážnost. V momentě, kdy rozehraju lidskej dialog typu „Tak jste to dala dohromady z toho, co bylo po ruce...“ slyším úsměšky, vtipný poznámky šeptem, co jsem zač, proč se tak blb...