Vlaky tu hoblují koleje sem a tam. Jiskry jim skáčou z cesty.
Hned vedle na zahradě poseté popelem hoří dům. Hoří už přes dvacet let v každém pokoji a ze všech stěn visí kytky. Zalévá je ráno pivem večer rozumem.
"Tak nám, pane majiteli, řekněte, jak dlouho tu bydlíte?"
"Co já pamatuju," hluboce vydechl, "hoří to tu pomalu. Koukejte třeba tady."
Ukázal na roh, pak na další a další. Dřevěné trámy byly povlečené tichým plamenem.
Vyšetřovatelka si otřela hedvábným kapesníkem čelo.
"Dobře, ale to pro nás ... není užitečné. Potřebovali bychom váš dům zaevidovat."
"Hm, nedáte si ještě kafe?" o stůl cinkla lžička, vzal šálek lógru a chrstl ho do kaluže v krbu. Poodešel ke kuchyňské lince a tam pokračoval: "Já v evidenci bejt nepotřebuju. Namotanej ještě na tyhle blbce z úřadu."
"To necháte tyhle pozemky po smrti napospas? Určitě jste do toho vložil hodně práce." Vpadla mu netrpělivě do řeči.
Mávl rukou ozubenou nehty a o plamen z dřezu si připálil cigaretu. Usedl opět naproti.
"Je to váš dům?" zeptala se naléhavě, až jí hlava zůstala v předklonu.
Koukal na ni. Za žádnou cenu nechtěl nechat za sebou stopy. Život jeho bledé tělo splácelo vychrtlostí. Chtěl se vypařit. Pomalu nebylo čím ho ovládnout. Bez-majetný a bezduchý, protože nedokázal důvěřovat ani sám sobě.
"Tak je to váš dům, pane ...?"
Polkla poslední slovo. Naklonila se nad stůl s vlhkými rty. Víčka přilepila k sobě. Naklonil se. Ruku zapřel o stůl. Ucukla hlavou a připravenou lžičku mu vrazila do napnutých žeber. Skousla mezi zuby jazyk a znova mu vyrazila dech.
Sametovými prsty uchopila jeho čelist a olízla mu čelo. Gumový jazyk z něj strhl kůži, kterou polkla. Smlouva ležící na stole se rozpíjela.
"Kurva," v hroudách krve se viděl čím dál zřetelněji. A poprvé pravdivě.
Hned vedle na zahradě poseté popelem hoří dům. Hoří už přes dvacet let v každém pokoji a ze všech stěn visí kytky. Zalévá je ráno pivem večer rozumem.
"Tak nám, pane majiteli, řekněte, jak dlouho tu bydlíte?"
"Co já pamatuju," hluboce vydechl, "hoří to tu pomalu. Koukejte třeba tady."
Ukázal na roh, pak na další a další. Dřevěné trámy byly povlečené tichým plamenem.
Vyšetřovatelka si otřela hedvábným kapesníkem čelo.
"Dobře, ale to pro nás ... není užitečné. Potřebovali bychom váš dům zaevidovat."
"Hm, nedáte si ještě kafe?" o stůl cinkla lžička, vzal šálek lógru a chrstl ho do kaluže v krbu. Poodešel ke kuchyňské lince a tam pokračoval: "Já v evidenci bejt nepotřebuju. Namotanej ještě na tyhle blbce z úřadu."
"To necháte tyhle pozemky po smrti napospas? Určitě jste do toho vložil hodně práce." Vpadla mu netrpělivě do řeči.
Mávl rukou ozubenou nehty a o plamen z dřezu si připálil cigaretu. Usedl opět naproti.
"Je to váš dům?" zeptala se naléhavě, až jí hlava zůstala v předklonu.
Koukal na ni. Za žádnou cenu nechtěl nechat za sebou stopy. Život jeho bledé tělo splácelo vychrtlostí. Chtěl se vypařit. Pomalu nebylo čím ho ovládnout. Bez-majetný a bezduchý, protože nedokázal důvěřovat ani sám sobě.
"Tak je to váš dům, pane ...?"
Polkla poslední slovo. Naklonila se nad stůl s vlhkými rty. Víčka přilepila k sobě. Naklonil se. Ruku zapřel o stůl. Ucukla hlavou a připravenou lžičku mu vrazila do napnutých žeber. Skousla mezi zuby jazyk a znova mu vyrazila dech.
Sametovými prsty uchopila jeho čelist a olízla mu čelo. Gumový jazyk z něj strhl kůži, kterou polkla. Smlouva ležící na stole se rozpíjela.
"Kurva," v hroudách krve se viděl čím dál zřetelněji. A poprvé pravdivě.
Komentáře
Okomentovat