Přeskočit na hlavní obsah

lepkavá


země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“ Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů. Kamil mezi náma ze začát...
1 komentář
Další informace

Jakoby to záleží

Usazuju se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí popel, který šum rozfouká po ulicích. Tu sousedku od naproti jsem znal. „Koho zajímá můj názor?“ vykřikla. „Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky. Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo. Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat. Koho zajímá můj názor, p...
Okomentovat
Další informace