Není slušné být nešťastný. Víra - vášeň. Vytrhl jsem si srdce. Jde žít? Klukovsky se ptám, jako kdyby venku sněžilo a já se ptal, jestli je tam pod nulou. Popel ve vlasech za to, se o lásce nebavit.
Spouštíme se z očí do hlubiny. Všude to páchne krví a zdi jsou jizvený křídami nehtů. Hmatám po stěnách, abych zjistil kde jsem. Jsme. Oči mi hladoví po světle až - se otevřela křídla opony. Kleknu si před sálem a rukama si zrcadlím obličej. Nevidím se. Z úst mi slzí zvratky. Někdo začal tleskat. Ale většina zaražená do sedaček hleděla do plazící se tmy pod nimi.
Zvednu se. Obvody pod kůží řvou. Obličej mi zůstal nehybný. Snáším se. Nejsem to já.
A další dny se klikatí prací a opiem námahy si odlehčuju. Nervozita u skleněný silnice. Čekám na stop. Vedoucí stroje na mě mluví - "Svět jde do prdele, jo?" - kývám hlavou, tak doufám že mě nevyhodí. Jenže s jeho dalším slovem projíždí křeč břichem. V báglu si nesu rozhodnutí. Rozhodnutí víc za ostatní. Neustále ho obhajuju - "Máte pravdu, svět jde do prdele." Ztratil jsem víru. V Tebe, sebe, v Nás. Zástěna názorů a letního povzbuzení opadla jak podzimní listí. Zamáčknu si víčka - ať tolik neslzí.
Dorazil jsem tam, kam mám. Poděkuju Vedoucímu, který na mě souhlasně mrkne. Cestou ke kostelu svatý Markéty mě magicky svazuje světlo. Západ slunce. Viditelnost. Potkávám se v lidech, který mě znaj. Popovídat si, inspirovat a rozmlouvat o práci, ale neříkat ty velký pravdy. Cítit smích. Mnout si prsty do počtu. No, jdu si koupit pivo. Vypařit dým z trávy.
Pak mi Otec říká: "Už je čas," - vstupujeme dovnitř. Koukám na všechny osoby a známý kolem. Vidím se s nimi. Otcovsky mlčí. Je v nich jistota. Úzký vchod nám podává ruce a vítá nás pod katedrálou nebes. Ohromen beze slov se ptám, kdo. Jsme?
Sloupy drží kůr lásky v jedno. A všechny ty barvy a mozaiky služeb, rohlíků, komiksů a repu mi drásaj ksicht. Otec mlčí, protože ví v pozadí obecenstva. Začali hrát. Tohle je mše za Nás, jelikož láska není na první pohled zvyklá. Řinoucí se pocit pochopení samotnosti, falešnosti a masochismu. Dovnitř jsem vešel sám, ale odcházím spolu. jen popelníku závidím / v jakým řádu drží si / svý vajgly pohromadě -poslouchám takty přílivu.
Spouštíme se z očí do hlubiny. Všude to páchne krví a zdi jsou jizvený křídami nehtů. Hmatám po stěnách, abych zjistil kde jsem. Jsme. Oči mi hladoví po světle až - se otevřela křídla opony. Kleknu si před sálem a rukama si zrcadlím obličej. Nevidím se. Z úst mi slzí zvratky. Někdo začal tleskat. Ale většina zaražená do sedaček hleděla do plazící se tmy pod nimi.
Zvednu se. Obvody pod kůží řvou. Obličej mi zůstal nehybný. Snáším se. Nejsem to já.
A další dny se klikatí prací a opiem námahy si odlehčuju. Nervozita u skleněný silnice. Čekám na stop. Vedoucí stroje na mě mluví - "Svět jde do prdele, jo?" - kývám hlavou, tak doufám že mě nevyhodí. Jenže s jeho dalším slovem projíždí křeč břichem. V báglu si nesu rozhodnutí. Rozhodnutí víc za ostatní. Neustále ho obhajuju - "Máte pravdu, svět jde do prdele." Ztratil jsem víru. V Tebe, sebe, v Nás. Zástěna názorů a letního povzbuzení opadla jak podzimní listí. Zamáčknu si víčka - ať tolik neslzí.
Dorazil jsem tam, kam mám. Poděkuju Vedoucímu, který na mě souhlasně mrkne. Cestou ke kostelu svatý Markéty mě magicky svazuje světlo. Západ slunce. Viditelnost. Potkávám se v lidech, který mě znaj. Popovídat si, inspirovat a rozmlouvat o práci, ale neříkat ty velký pravdy. Cítit smích. Mnout si prsty do počtu. No, jdu si koupit pivo. Vypařit dým z trávy.
Pak mi Otec říká: "Už je čas," - vstupujeme dovnitř. Koukám na všechny osoby a známý kolem. Vidím se s nimi. Otcovsky mlčí. Je v nich jistota. Úzký vchod nám podává ruce a vítá nás pod katedrálou nebes. Ohromen beze slov se ptám, kdo. Jsme?
Sloupy drží kůr lásky v jedno. A všechny ty barvy a mozaiky služeb, rohlíků, komiksů a repu mi drásaj ksicht. Otec mlčí, protože ví v pozadí obecenstva. Začali hrát. Tohle je mše za Nás, jelikož láska není na první pohled zvyklá. Řinoucí se pocit pochopení samotnosti, falešnosti a masochismu. Dovnitř jsem vešel sám, ale odcházím spolu. jen popelníku závidím / v jakým řádu drží si / svý vajgly pohromadě -poslouchám takty přílivu.
Komentáře
Okomentovat