Odstín sensibility

 Ve stínu slunce na betonové hraně oblečeni slavnostně pokládáme do listí otázky. Obtěžkáni medailí za život – že žijeme.
„Vidíš ten stín? Tak to je všechno. Všechno, na co se můžeme podívat a spolehnout.“
Stín na nás padal a klopil stěny k nebi u cesty v zákoutí, kam se chodí hlad pást a kam někdo často vyhazuje mentální nábytek, který už Samsovi nepotřebují, proto je tam krásně. Koncentrovaně nás sledoval u konce zbytečností – málokdy vidí, že září.
Stín není stínem, ale vyšisovaným místem pravdy, kdy se rozdají karty pro následující partii. Partie, kde je v sázce život, jako vždy. Život je čas, co byl dán. Sázím na život.
Proud od konečků k pravdě v dotyku. V nadhlaví je něco, co se netýkalo.
„Kurva,“ utíkalo si k bezmeznosti – té, která tolik obtěžuje oči sklopené k podlaze, kde se dříve válely lahve.
„Tohle je jednání – transpersonální.“ vymodeloval jsem slova možná dosti nepřesně, ale miluji tu patetičnost. Mluvit o chvíli? Hloupost, když si ji pamatuješ celý život. Ochutnáváš ta nejchladnější místa magmatu, aby obsidiánová zrcadla ukázala ta nejtajemnější místa v hloubce, kde je uzamčené světlo, které svírají – vím, už to vím?
„To si tady jen tak chodíte?“
„Ne, my spolu mluvíme.“
„Takže tak.“