Přeskočit na hlavní obsah

Covida Bartošová aneb komparz na ctyři

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“

Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů.

Kamil mezi náma ze začátku běhal a pak na mě: „Marťo? Vodu? Vodu? Někdo vodu?“ Jsem si říkal, dobrý, alespoň servis. Režisér, kterej mi přišel v pohodě ale nezajímavej, si nás rozsadil. Pak se čekalo. Fialovejma prstama do sebe ještě lámu kafe. Přiběhl ale břichatej Kamil: „Budeme točit - jo - tak,“ zrychluju kafe. „V pohodě, Marťo, v pohodě…tak… jo… běžte si tam pánové sednout.“

Čekáme další čtvrthodinu, než přijdou hlavní herci. Zkoušíme - tlemíme se vtipům, který jsou ve scénáři, ale ve skutečnosti vtipný nejsou vůbec. Ok, děláme teda zvukovou kulisu - sitcom. Tleskám, dělám že se směju, dělám, že se s někým bavím - a to i o pauzách, který byly mezi tím, co se scéna jela dokola pětadvacetkrát z různejch úhlů. Pobavily mě dva momenty: když staršímu borci začal vedle mě zvonit během jetí mobil, dvakrát, a von ho nemohl nasranej ani tipnout a rukou jezdil po displeji, jak kdyby brousil kosu. A po druhý, když nám řekli, ať děláme hluk se židlema - pro zvukaře. Plešatej borec přede mnou, od začátku mimo, začal při natáčení hejbal se židlí a řikal polohlasem: „Židle… židle… židle…“

Po šesti hodinách mělo bejt dávno hotovo. Ale byl nakonec oběd, kterej jsem jako jedinej neměl zadarmo - a navíc tam byly blufy - tak jsem si řekl, že to vydržím. Jenže natáčení se protáhlo z původních pěti hodin na deset. Ok, dám si kafe. Břichatej průvodčí Kamil se mě na konci dne zeptal, jestli nejsem herec a vyfotil si mě, kdyby mě chtěl do reklamy. Mezi tím tam rozdával keš, kterej jsem narozdíl od kolegu vůbec nedostal. A šel jsem zmrzlej a nasranej pryč.

A proč píšu. Jsem z tyhle zkurveny etudy covid+, nedostal jsem zaplaceno, měl průser v práci, protože jsem tam nepřišel, podle dohody, na čas a když jsem se bavil s klukem, co mi natáčení nabídl, jestli bych nemohl dostat zpětně alespoň „prachy na kafe“, tak se už neozval. Jsem nasranej na sebe, že jsem se pořádně nedohodl a vlezl do tohodle podniku, kterej připomíná cirkus Überto. Holej tam lidi dole, který ti dělaj za nájem živý křoví. Když se staneš „kapitánem trhu“ tak dostaneš třeba epizodní roli a řekneš v záběru: „Pardon, chtěl jsem se zeptat - jak to?“ A tihle „herci“ pak můžou jít i z placu dřív. Ve stanu u plastovýho talíře se pak trumfujou, kdo si v čem zahrál a jakou epizodu tam vedle „známýho” herce měl. Pro někoho je to zábava na celej život, ale tyvle, doufám že aspoň tyhle maníci za to dostanou pořádně najíst.

Odpolechnuto:

10 h natáčení komparzisty: 1300 Kč na ruku (+100 Kč oběd), jak sami říkaj - „Dneska klasika - jojo 1300. A já dostal teda 1600, protože jsem v neděli jel na kostýmní zkoušku.“

Komentáře

  1. Zajímavé, Járo, já mám naštěstí s komparsem lepší zkušenost, ale todle co popisuješ je fakt na nic. Skoro by bylo zajímavé se infiltrovat do komparsů a udělat o tom reportáž...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

lepkavá

země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

Jakoby to záleží

Usazuju se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí popel, který šum rozfouká po ulicích. Tu sousedku od naproti jsem znal. „Koho zajímá můj názor?“ vykřikla. „Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky. Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo. Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat. Koho zajímá můj názor, p...