Ruce omrzlé mrazem - na kolejích – v ruce ti dojíždí „kena“ a chladne rychlejc, než spustíš to peklo. V báglu vzpomínky, kterými si jako ocasem odháníš mouchy přítomnosti. Ty chybičky a vychytávky, který žiješ až tisíc let potom. Nejlepší / Nejhorší na nich je to, že je nemůžeš vyreklamovat. Slajd šou v podání hrdinský dospělosti dnes od včera.
Okno do rána v ulici, kde v hoodu roste pocit z pojmu, pojem ze slova, bejvá chladný, ale víš, že je to ta ulice, která se táhne od severu na jih, která má pořád kostky místo asfaltu. Koukneš se přes ulici – do stínu, co roztaje, protože to za to stojí. Už za tu vzpomínku z předchozího dne, kde si v opilosti vzpomenu na to, jak si čuchá k nohám z lyží a schovává se za komínem. Stín je odrazem a já poznám, že jsem to poznal já. To ale neznamená, že ještě pořád nejsme připoutaný k židlím zády k obrovitosti!
Tajemství se během dne odhaluje a skrývá okolo domu. Skrz ten provoz – uondaných aut – líčíme kordy slovíček, který tě zasáhnou, ale jako při šermu – nikdy ne doopravdy. Když už nemůžeme skrz ten provoz – bez provozu – se pozveme na spolubojovnický piknik á la žarden – cvak. Dotyk skrz není cizí, protože je to dotyk. Pak si strhnou nálepku, kterou si na čelo nenápadně nalíčili, aby ji ten druhej neviděl ani v zrcadle, a daj si ji nad levou.
No a pak tě zase sjede za to, že ses párkrát – jako budoucí génius – podepsal do učebnice!
Sova Minervina vzlétá až za soumraku.