Velkoměsto čas

 V praženém světle na vrcholcích města – pulzujícího srdce chaosu s načernalými tepnami uprostřed pouště – upadala do náruče. Točila hlavu s pomalu rozvírajícími se hlubinami duše.
 Nad zábradlím svrchovaného patra shlížela melancholii podzimní nerušnosti a uspané tichosti, která přicházela vždy s odjezdem.
 Loktem zapřen o černou desku baru s majestátním stropem oblohy svíral jsem sklenice vína. Smutným uvolněním jsem tak svíral poslední moment. Odlepil jsem se od hloučku lidí a zamířil k jejím upnutým šatům, které ji nestydlivě objímaly.
Pak skočila.