Jaroslav Hupka's blog

"Považuju za svůj úspěch, že jste odešli sami," vzdychl, "a bez zbytečnýho vzdychání." Na tričko pod kvádrem si napsal racionální a nestranný . Zuby se mu drolily do kávy s drobky úst, argumenty přídavných jmen a příslovců, které byly jako potravinářské barvivo chleba tehdejšího - tím chtěl krmit naši nenažranou zvědavost.  "Kdybyste radši plnili své studijní povinnosti v čas!"  A vy byste se měl přestat schovávat. Na chatě. V lese.  "No, vidíte - jak umíte bejt v klidu, když si řeknete," to už ale popadl Chael svoje naštvání za nohy a omlátil ho Dozorci o hlavu. Mělo to ale i patu, kterou si Dozorce zarážel do zadku, aby se z toho neposral. A byl to Dozorce, který říkal, že se na něho můžeme spolehnout. Teď jsme si mohli i společně lehnout.

"Nejdeš na cígo? Nejdeš, viď. No, mně se taky moc nechce kvůli těm schodům. Tak já teda jdu, ale pohlídej mi tu věci," vytratil se.  Venku už stepuje pár lidi a jejich fialový ruce si podávají ruce s mrazem. Je to jen tak, nebo není to jen tak? Tak nebo tak postupně cit v prstech kamení. Podají mu beze slova jiskru k zapálení. Několik lidí tancuje v rytmu slepé tmy, aby předstíralo, že jsou zaneprázdněni.  Sdílet jazyk neznamená si hned vyzobávat slova z úst. Ale i když to víme, tak toho stejně máme plný zuby. Kousavé odpovědi mlčení a venku zpívaj ptáci. Říkaj si mezi sebou, jak to asi bylo? Není ještě čas, aby bylo jaro, aby mohli řešit něco jinýho a příběh pozorovali od kořene stromu, na kterém sedí.

Usazuju se jako prach na židli. Pomalu a nepozorovaně – snad jenom ta paní, co si vykouřila zdraví už za svýho mládí z okna, mě vidí. A trochu se klepu, protože uvnitř je zima. Chladnoucí popel, který šum rozfouká po ulicích. Tu sousedku od naproti jsem znal. „Koho zajímá můj názor?“ vykřikla. „Promiňte, teď se mi do cesty připletlo pár slov: deprese v konzervě. Slyšíte mě i tam vzadu? Nebo mám řvát ještě víc? Tak – tiše,“ artikulovala s přehnanou přísností a dolním rtem se dotýkala svého dekoltu, až si kousla omylem do bradavky. Zařvala a škubla si se svým mimickým strojem, div jí nevyhrkly bolestí slzy. Stroj byl věšák s kolečky, na kterém si vozila svůj výraz. Sice si neviděla si na špičku nosu, ale viděla si do huby, kam si obvykle patrony Chlordiazepoxidu dávala. Když dostala za přednášku rozumné penízky, jo, ty se pak utrácely samy, jen se po nich zakouřilo. Po hodině nechala v krabici od banánů svůj dobrý dojem, aby si ho mohli studenti rozebrat. Koho zajímá můj názor, p...

 Když se zeptáme "Co pro vás znamená vlastenectví?", odpověď většinou začne slovy "jazyková příslušnost", "úcta k tradici" nebo "vztahování se k historii" a mezi posledními bude "sounáležitost s prostředím". Proč upřednostňujeme, co je nám nejdále?  Globální vesnice má cesty, které vedou od skladu myšlenek k prodejnám, kde se opracují zpátky k uložení. Nejsou tu však domy. Obyvatelé brouzdají ulicemi a zběsile shánějí dávku drogy, aby spočinuli již na tomto světě. Tím se jim rozpustil majetek do krve a tělo má konečně právo na duši. Dokonalý profil je stejně neskutečný jako plyn, kterým si zatopíme. Co nás donutí věřit, že budeme mít po namačkání očekávanou teplotu? Je to zesílení plamene v krabici, jež pumpuje vodu do tepen domu. Návrat ke krbovým kamnům je ujištěním, že pokud si vezmu poleno z hromady, kterou jsem si naskládal do přehledné mozaiky, a přinesu si ho - položím vedle kamen - vložím do kamen - tak reguluji dění svou silou....

 Jako malej jsem se pekelně bál ohňostroje a petard. Pamatuju si, jak jsme s matkou byli na Silvestra přikrčený za oknama a ujišťovali jeden druhýho, že je všechno v pořádku. Že ty ožrálý a umazaný ksichty, který si připadaj, že jsou kousek od rampy v Houstonu, jsou jenom výplod naší fantazie.  Postupem času jsem si zvyknul. Koukal na tuhle nebeskou manifestaci jako každej druhej zňuděnej a namlouval si, že je to dobrý, ale to bylo spíš kvůli tomu navoněnýmu smradu z rachejtlí.  Pak klukoj pár kroků od baráku urvala puma kus ruky. Když jsme chodili s kámošem ze školy, tak jsme hledali zbytky krvavejch skvrn.  A dneska se mi spíš vybaví, při tom praskání a dunění, válka v Sýrii nebo Volgograd.

"Ty vole, poď se na něco podívat," zaznělo z křoví. Lukas cukl hlavou k rozpadlé zdi, za kterou přečníval skelet skleníku. "Hej, kde seš? Poď sem," vykřikl znovu Thomas a Lukas přeskočil hradbu drolivých kvádrů. Kolem se rozprostřelo spletité houští. Mráz slepil vlasy drnů, o které Lukas sem tam zakopával, než se dostal k Thomasovi.  Oba bydleli nedaleko této klidné části města. Často sledovali plevel a mladé stromky, jejichž kořeny pomalu ujídaly z betonáže klášterní zahrady. Skleníky byly vysklené a rozřezané rzí. Chodili tudy často, jen tohle jim uniklo. Betonový bazén.  "To je peklo - čum," ukázal Thomas na zkalenou vodní hladinu, kde plavaly napuchlé flašky.  "Je zvláštní, jak to ty stromy odstíněj - že to jako nevidíš od cesty - i když je to takovej hlubokej kráter," opáčil Lukas a hned dodal, "už ses vychcal?"  "Jo, to jo, ale koukni se pořádně,"  "Na co jako?"  "Támhle," vzal ho za rameno, p...

 Vlaky tu hoblují koleje sem a tam. Jiskry jim skáčou z cesty.  Hned vedle na zahradě poseté popelem hoří dům. Hoří už přes dvacet let v každém pokoji a ze všech stěn visí kytky. Zalévá je ráno pivem večer rozumem.  "Tak nám, pane majiteli, řekněte, jak dlouho tu bydlíte?"  "Co já pamatuju," hluboce vydechl, "hoří to tu pomalu. Koukejte třeba tady."  Ukázal na roh, pak na další a další. Dřevěné trámy byly povlečené tichým plamenem.  Vyšetřovatelka si otřela hedvábným kapesníkem čelo.  "Dobře, ale to pro nás ... není užitečné. Potřebovali bychom váš dům zaevidovat."  "Hm, nedáte si ještě kafe?" o stůl cinkla lžička, vzal šálek lógru a chrstl ho do kaluže v krbu. Poodešel ke kuchyňské lince a tam pokračoval: "Já v evidenci bejt nepotřebuju. Namotanej ještě na tyhle blbce z úřadu."  "To necháte tyhle pozemky po smrti napospas? Určitě jste do toho vložil hodně práce." Vpadla mu netrpělivě do řeči.  Mávl rukou ozubenou ne...