Jaroslav Hupka's blog

 na oknech praskaly kapky do šedivého odpoledne. za temným horizontem parapetu si pochovává obraz vtělené existence. spustil se cestou. v každým městě si nechal jednu prasklou kapku na nádraží, zatáčce, kde ji pochoval do betonu nebo trávy s nadějí.  na dráze poslední cesty před anabází k nekonečnu se vrátil k oknu prozíravému, že se opět kalilo deštěm. rozpité a pokřivené odrazy připoutávaly ke křeslu před jeskyním sluncem. necítil potřebu se předhánět - byl si poraženým soupeřem.  odpoutal se od pravidel. nechtěl hrát hru. řízl s tím, ale člověk nesejde z cesty, aniž by nešel další.  nad tím vším obklopen světlem z prozářeného rána se setkala idea s hmotou.  poetika všednosti. řád. sentiment. otáčení se přes rameno. velikost. pochybnost nedostižnosti na paralelní linii.  výzvy vzpomínek umlčeny. obyčejnost... krásná obyčejnost...  "po dlouhý temný noci přijde den / zalije tvý město světlem / roztrhá mraky / vyžene splín / zbyde jen stín / a vzpomínka...

kunda je mantra žvejkaš si ji smlouváš se s ní o věci protažená ke konci splývá v nic

 A není / nebude to tak? Je to konstatování?  Je to napětí k nekonečnu, který praská v podstatě. Těžko si působit bolest, aniž by to nemělo následek. Sotva se vracet domů, když není k čemu. Znáš to, nový lidi, nový příležitosti. -  neznám. Možná proto, že se lehce fetuje "věc", kterou máš v hlavě a jde tisíckrát objevit, ale nakonec sedíš jen doma, aby se to dalo znova objevovat.  Ale pak... se to sesype na mou hlavu. Je to jenom moje představa, kterou si naplňuju.  Skvělý na tom je to, když se to začne plnit... cedit písek a vydupat ty malý kousky zlata. Něco, co má cenu mimo svět v hlavě. Ale sotva existuje nějaká meta, když neexistuje šance. Proto se často plácá energie do okolí. Žádná odezva.  Špatný místo a čas, ale nemyslíš, že doba je jenom jedna? A je to doopravdy?

 V praženém světle na vrcholcích města – pulzujícího srdce chaosu s načernalými tepnami uprostřed pouště – upadala do náruče. Točila hlavu s pomalu rozvírajícími se hlubinami duše.  Nad zábradlím svrchovaného patra shlížela melancholii podzimní nerušnosti a uspané tichosti, která přicházela vždy s odjezdem.  Loktem zapřen o černou desku baru s majestátním stropem oblohy svíral jsem sklenice vína. Smutným uvolněním jsem tak svíral poslední moment. Odlepil jsem se od hloučku lidí a zamířil k jejím upnutým šatům, které ji nestydlivě objímaly. Pak skočila.  

 Vyprázdnili jsme slova lahvemi na schodech k prdeli světa. K umdlení bylo u brány análu. Dýchali jsme anály. Mluvili anály. Uděláme si výjimku. Vyjímáme si hluboké neztrávené kusy žrádla, abychom  zacpali huby. Probereme se na kost rána. Potřísněné ruce otíráme o vlasy druhého. Na cestě zplesnivělo jablko sváru. Močí shnilého jablka chčijeme si do pusy.  „Na cestě potkáš spoustu skvělejch lidí.“ kouká z okna. Zalomeným krkem ke stropu zasípu před polknutím tohodle hnusnýho hlenu. „Napadá mě moment síly.“ pak jsem uškrtil. 

 Rozlepené patro v místnosti polehává nad stoly s rumem. Srovnáváme tlak, pochováme další noc v náruči rána. Židle skučí. Když jsme se trochu rozleželi, vyklopil jsem to.  „Mám to jinak,“ lokty opřen nad stolek.  „Tak to abysme vypadli, ne?“ opáčil mi Sed – nikdy nedostanu od něho odpověď, ale prostor pro otázky těžce nemístné, paralelní. Otázky, které jsou odpovědí pro tazatele a zároveň kódem k intuici pro ostatní.  Ulice oslepené mlhou plné přiotrávených, kteří v kruhu kolem kanálů hřejou si ruce. Kreslí do kaluží. Déšť zrní klidem padajících do otevřené dlaně. Obtočil bych k boku přísedící. Obklopil se.  Jsme si skryti v pohledu – bez ohledu na okolnosti. Jsme si odrazem v tváři. Gesta na přání – spouštíme skrz rozjařené oči.  „Takže, řekni – jak to máš?“ došli jsme až k Metrálnímu institutu.  „Každá rána je smrtelná, přitom se hojí,“ mrazem upadnu k značce. Hvězda vyvržena do ledových končin často září bezúčelně k nejbližším, než ti nejdál ...

proklestím cestu dál rád bych byl ... jsme, jsme! 2. Zarathustra samoten sestupoval s hor a nikdo ho nepotkával.  Ale když přišel do lesů, stál před ním pojednou kmet, který opustil  svatou svou chýši, aby v lese hledal kořínků. A takto promluvil  kmet k Zarathustrovi: „Není mi cizí tento poutník: před mnoha lety šel tu mimo.  Zarathustra se zval; ale proměnil se.  Tenkráte jsi do hor nesl svůj popel: chceš dnes oheň svůj nésti do údolí? Nebojíš se trestu za ţhářství? Ano, poznávám Zarathustru: Čisté má oko, a na jeho ústech se  netají hnus. Zdaţ si nevykračuje jako tanečník?  Proměněn je Zarathustra, dítětem stal se Zarathustra, procitl ze  spánku Zarathustra: čeho ted hledáš u spících? Jako v moři ţil jsi v samotě,  a moře tě neslo. Běda, chceš  vystoupiti na souši? Běda, chceš sám zase vléci svoje tělo?“ Zarathustra odpověděl: „Mám v lásce lidi.“