Jako malej jsem se pekelně bál ohňostroje a petard. Pamatuju si, jak jsme s matkou byli na Silvestra přikrčený za oknama a ujišťovali jeden druhýho, že je všechno v pořádku. Že ty ožrálý a umazaný ksichty, který si připadaj, že jsou kousek od rampy v Houstonu, jsou jenom výplod naší fantazie. Postupem času jsem si zvyknul. Koukal na tuhle nebeskou manifestaci jako každej druhej zňuděnej a namlouval si, že je to dobrý, ale to bylo spíš kvůli tomu navoněnýmu smradu z rachejtlí. Pak klukoj pár kroků od baráku urvala puma kus ruky. Když jsme chodili s kámošem ze školy, tak jsme hledali zbytky krvavejch skvrn. A dneska se mi spíš vybaví, při tom praskání a dunění, válka v Sýrii nebo Volgograd.