Jaroslav Hupka's blog

 Vlaky tu hoblují koleje sem a tam. Jiskry jim skáčou z cesty.  Hned vedle na zahradě poseté popelem hoří dům. Hoří už přes dvacet let v každém pokoji a ze všech stěn visí kytky. Zalévá je ráno pivem večer rozumem.  "Tak nám, pane majiteli, řekněte, jak dlouho tu bydlíte?"  "Co já pamatuju," hluboce vydechl, "hoří to tu pomalu. Koukejte třeba tady."  Ukázal na roh, pak na další a další. Dřevěné trámy byly povlečené tichým plamenem.  Vyšetřovatelka si otřela hedvábným kapesníkem čelo.  "Dobře, ale to pro nás ... není užitečné. Potřebovali bychom váš dům zaevidovat."  "Hm, nedáte si ještě kafe?" o stůl cinkla lžička, vzal šálek lógru a chrstl ho do kaluže v krbu. Poodešel ke kuchyňské lince a tam pokračoval: "Já v evidenci bejt nepotřebuju. Namotanej ještě na tyhle blbce z úřadu."  "To necháte tyhle pozemky po smrti napospas? Určitě jste do toho vložil hodně práce." Vpadla mu netrpělivě do řeči.  Mávl rukou ozubenou ne...

Feel  Tak mi řekni kde jsou? Kde vidíš všechny ty unavené úředníky bez špetky zájmu a rodiče znuděné dětmi?  Nevidím je, ale čtu o nich.  No, pověz mi, kde posloucháš hromady břídilů, kteří jen nadávají? Kteří s usedavým pláčem padají do němoty?  Vidím je u voleb. Přišli právě z hospody volit.  A naposled mi vyprávěj kam utečeš - až nebude kam.

Někdy je to jako čekání na odpověď, ale stačí jen říct "Co?", aby se ten, kdo se ptá, ujistil v otázce. Otázkou na otázku. Podruhé se nezeptá. S rozmyslem mne každé sousto slov, jen aby nepropásl moment kdy - už je pozdě.  Světlo v prášku nasype do lampičky, která potopena do tmy rozhazuje své teplé tělo. Nepatrně zrní jako večerní odliv, jenž přináší klid a obnažuje kosti čnící z písku. Kontury noci jsou silnější, až stisknout dech. Probere se ráno, jenže nic není.

 Není slušné být nešťastný. Víra - vášeň. Vytrhl jsem si srdce. Jde žít? Klukovsky se ptám, jako kdyby venku sněžilo a já se ptal, jestli je tam pod nulou. Popel ve vlasech za to, se o lásce nebavit.  Spouštíme se z očí do hlubiny. Všude to páchne krví a zdi jsou jizvený křídami nehtů. Hmatám po stěnách, abych zjistil kde jsem. Jsme. Oči mi hladoví po světle až - se otevřela křídla opony. Kleknu si před sálem a rukama si zrcadlím obličej. Nevidím se. Z úst mi slzí zvratky. Někdo začal tleskat. Ale většina zaražená do sedaček hleděla do plazící se tmy pod nimi.  Zvednu se. Obvody pod kůží řvou. Obličej mi zůstal nehybný. Snáším se. Nejsem to já.  A další dny se klikatí prací a opiem námahy si odlehčuju. Nervozita u skleněný silnice. Čekám na stop. Vedoucí stroje na mě mluví - "Svět jde do prdele, jo?" - kývám hlavou, tak doufám že mě nevyhodí. Jenže s jeho dalším slovem projíždí křeč břichem.  V báglu si nesu rozhodnutí. Rozhodnutí víc za ostatní . Neustále...

země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

"a uvaříme si prdel v autě." v ústech svíral ozubený dásně kterejma hryzal do volantu.