Jaroslav Hupka's blog

Někdy je to jako čekání na odpověď, ale stačí jen říct "Co?", aby se ten, kdo se ptá, ujistil v otázce. Otázkou na otázku. Podruhé se nezeptá. S rozmyslem mne každé sousto slov, jen aby nepropásl moment kdy - už je pozdě.  Světlo v prášku nasype do lampičky, která potopena do tmy rozhazuje své teplé tělo. Nepatrně zrní jako večerní odliv, jenž přináší klid a obnažuje kosti čnící z písku. Kontury noci jsou silnější, až stisknout dech. Probere se ráno, jenže nic není.

 Není slušné být nešťastný. Víra - vášeň. Vytrhl jsem si srdce. Jde žít? Klukovsky se ptám, jako kdyby venku sněžilo a já se ptal, jestli je tam pod nulou. Popel ve vlasech za to, se o lásce nebavit.  Spouštíme se z očí do hlubiny. Všude to páchne krví a zdi jsou jizvený křídami nehtů. Hmatám po stěnách, abych zjistil kde jsem. Jsme. Oči mi hladoví po světle až - se otevřela křídla opony. Kleknu si před sálem a rukama si zrcadlím obličej. Nevidím se. Z úst mi slzí zvratky. Někdo začal tleskat. Ale většina zaražená do sedaček hleděla do plazící se tmy pod nimi.  Zvednu se. Obvody pod kůží řvou. Obličej mi zůstal nehybný. Snáším se. Nejsem to já.  A další dny se klikatí prací a opiem námahy si odlehčuju. Nervozita u skleněný silnice. Čekám na stop. Vedoucí stroje na mě mluví - "Svět jde do prdele, jo?" - kývám hlavou, tak doufám že mě nevyhodí. Jenže s jeho dalším slovem projíždí křeč břichem.  V báglu si nesu rozhodnutí. Rozhodnutí víc za ostatní . Neustále...

země chladne a rotuje kosmem. už zchladla natolik, že své vrásky polila deštěm. pumpuje lávu. na hvězdy už není vidět. seju kamení, takže nesklízím. soukromé teritorium ryb, který kotvěj v hlubině. kontemplujou. drtěj si zobáky nenažranou lží. ještě že myslím na všechny. kila práce. ještě že.

"a uvaříme si prdel v autě." v ústech svíral ozubený dásně kterejma hryzal do volantu.

v hrsti mám neotřelou kůži z ryzího sněhu která se roztéká po loktech z ramen rozpouštím hlavu, abych ochutnával barvy světa už tak bez chuti leť než nám dojde palivo a HAL řekne, že už bylo dost - pilgrims of the spaceroom.

Forma hry:  Hra má pravidla, epičnost a neustálý konflikt, který má jasný záměr - prohra, nebo vítězství; ale jakákoliv prohra nás nutí pokoušet znovu vítězství svou jednoduchostí začít kdykoliv znovu. V obou případech jde o faleš v rámci pravidel. Fanatickým zaujetím pro hry se ztrácí reálný úspěch - radost esenciálního života. Chceme vyřešit celou hru a vyhrát, protože to lze se znalostí všech předpisů. Cílem hry je zábava z úspěchu.  Dnes se hry staly bezvýzevné v prospěch demokratizace komerčního úspěchu. Nejde již o hru správnou, (správná hra si hravost přiznává) ale implantovanou do běžných pravidel skutečnosti. Staly se průhledně běžnými s důrazem na vizualizaci zploštěné reality. Ve hře nás přestal zajímat vývoj a děj, čímž se dostáváme pouze k úkolům, které jsou v konečné fázi stejně vizuálně plněny. Instantní radost je dostupná bez snahy.  Falešné úspěchy se dají aplikovat na vzdělání, kdy plnění úkolů předchází zážitku a epickému průběhu vzdělávání. ...

 Zamlžený svět značek. Značka jako řád a předem vypočítaná pozice. Systémem ověřené značky s komerční tradicí tištěn v abstrahované podobě na všechny možné produkty, již jsou nositelné, kráčí k retardované budoucnosti kategorizujících povolání, které je možno získat znalostí značky. Značka jako svébytná píčovina. gnato - oje beautiful muell