Jaroslav Hupka's blog

Jaroslav Hupka ve spolupráci s Janem Urbanem.

 sterilní rok je na konci unavanej a do sněhu si nasral.  v masový vyvřel překrasnej urban projekt a jelikož budvar pochopil úlohu městský kultury, tak to cáluje:  http://acuo.cz/urban-symphony/  další pozvednutí: Smack a sleduj tenhle trek, kterej produkovat Sibling +  jeho soundcloud : včera vydal Vec nový album, takže kup si k Vánocům, protože "mením sa rýchlejšie než si stíhate zvykať / lebo nemeniť sa je cesta nikam": http://brancikovac.bandcamp.com/  2013 ve znamení stisku lokomotivace:

 Neuvěřitelná - kazetová.  Procházeli jsme lesem nad placatým městem a já lhal, že o ničem nevím a neznám minulost - že to je to jediný, co v hlavě zbylo a dokola mi běží z áčkový na béčkovou a zpátky.  Na dřevěné liště pálíme kouř bodající do očí. Pak otřeme otisky bot z medového nátěru, abychom vykročili k další zastávce - pokračovali k dalším místům návštěvy a skončili rozvaleni na asfaltu - stejně kazetově se vybavuje noc na zmrzlé silnici, kde do větru rýsované nicotnosti shořely s dalším brkem...  Přidušeně zmodralý dech z kamenných plic klesá k zemi, aby se dotkl prsů, aby je zadržel. Držel jsem se v proudu ledovcové u ostrůvku, u nohou šance - šance nerozhodnutý.  Katedrální znalost mrtvolně krvácí v sraženinách proudem...  Lhal jsem dlouho svým stěnám, aby nepadaly.  Znova vkročit - do ráje - nebo na další cestě? Vracíme se, nebo je to pokračovaní k nesmrtelnosti?  Změnit si jméno, přijímat novou identitu - definovat se; a pak "už...

 "Takže vám nevadí, když si představíte takovou... dětskou hlavu v jeho tlamě?"  "No, já mám takový existenciální myšlení, takže ani ne."  No to jsou kreténi - pomyslel redaktor s poděkováním. Ne, - řekl mu Bůh - jsou šťastný.  Krystalické slzy štěstí v poušti hvězd nad nechutným salátem, mastnými bramboráky a prolnutá.  "Nemůžu, viď?" - "Ne, seš kráva...?"  Stmelený vesmír napnuté křeče. Dva květy narcisu z jedné. Budou Vánoce...

 bylo  mnoho řečí o řeči. mnoho výmyslů o přemýšlení. vše střádáme na kupících se poličkách padajících nám na hlavu. tíhou nám praská páteř. přerovnáme mnoho řečí o řeči a přemýšlení o výmyslech... plno bezcharakterní kritiky a bez odpuštění se plazíme egoismem kaluží, abychom druhému stáhli kalhoty a ukázali, že jsme nazí.  pak  vyschlé je dno zoufalství. klene se den s nocí do rukou sedřených závity mostu. chodíme po bahnitých zákoutích pramenících řek. prsty stromů spletené v copy kořenů schraňují živou lásku. jaro možná rozkvete. vymleté koryto obsypané listím shnije, aby víra harmonie vzklíčila z hlíny.  návrat  odpuštění. proč jsme se opustili? "jazyk mi přilnul k dásním a srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností mých." ve věži nad dnem popravy opřel jsem se o sebe, abych vpustil sebe v kapkách do zdí. odpuštění není mostem z kamenité beznaděje, ale bránou... můžeme vkročit.

"Řekni mi," promnul si oči, "co na tom je?" "Koukej," vstal a přistoupil k plátnu, "proč si myslíš, že to není umění? Je v tom cit - vidíš tuhle linku - tuhle diagonální?" otočil se k němu a poklepal vztyčeným ukazováčkem na čáru.  "Sotva... měl to udělat hovnem, protože to by časem slezlo a mohlo se to plátno použít znova." zavrtěl se na dřevěné židli loktem podepřen v hlavě.  Stojící si vsunul ruce do kapes a lehce nakloněnou hlavou, přes kterou přepadávala malá ofina, zavrtěl. Koukl se na zlaté hodinky řka: "Řeknu mu, že to neberem."  Sedící přivřel oči a kývl.  Stojící prošel kolem. Přistoupil k telefonu na bílém dřevěném parapetu. Zvedl sluchátko. Vytočil.  "Nebereme to. Naschledanou." cinknutím položil.  Sedící se v tu chvíli zvedl, aby se znovu zahleděl do nepatrné černé rýhy vedoucí skrz celé plátno.  U telefonu stojící hledí skrz šedavé tabulky skla spíše zamyšlen nad rozhodnutím pootočil se k druhému.  ...

 na oknech praskaly kapky do šedivého odpoledne. za temným horizontem parapetu si pochovává obraz vtělené existence. spustil se cestou. v každým městě si nechal jednu prasklou kapku na nádraží, zatáčce, kde ji pochoval do betonu nebo trávy s nadějí.  na dráze poslední cesty před anabází k nekonečnu se vrátil k oknu prozíravému, že se opět kalilo deštěm. rozpité a pokřivené odrazy připoutávaly ke křeslu před jeskyním sluncem. necítil potřebu se předhánět - byl si poraženým soupeřem.  odpoutal se od pravidel. nechtěl hrát hru. řízl s tím, ale člověk nesejde z cesty, aniž by nešel další.  nad tím vším obklopen světlem z prozářeného rána se setkala idea s hmotou.  poetika všednosti. řád. sentiment. otáčení se přes rameno. velikost. pochybnost nedostižnosti na paralelní linii.  výzvy vzpomínek umlčeny. obyčejnost... krásná obyčejnost...  "po dlouhý temný noci přijde den / zalije tvý město světlem / roztrhá mraky / vyžene splín / zbyde jen stín / a vzpomínka...