Jaroslav Hupka's blog

Tak já už tomu vůbec nerozumím. Výtvarnýmu umění. Procházíme galerií s jednou umělkyní, která má za sebou seznam výstav v různejch koutech světa. Prý je pro český prostředí málo známá, ale důležitá, třeba „jako Kintera“. Otevřeně poslouchám, jestli z artistky vypadne něco zajímavýho, co není jen přecitlivělej povzdech, ale štiplavý niterný poznání. Zatím jsem se po půlhodině dočkal jen samolibýho mlaskání. Bere se tak vážně, až je mi z toho blbě od žaludku. Nulová provokace. Vůbec to na mě nedejchá. Nedokážu rozhejbat svoji představivost na předmětech v tom vyprahlým, historickým prostoru. Jsem z toho unavenej, jen se na to podívám. V obrovskejch sálech je pár fragmentů a prázdnota se vydává za koncept. Ze stropu visí hřeben nad zrcadlem. První moment, kterej mě zaujal. Jinak nuda. Žádná sranda, jenom nafouklá vážnost. V momentě, kdy rozehraju lidskej dialog typu „Tak jste to dala dohromady z toho, co bylo po ruce...“ slyším úsměšky, vtipný poznámky šeptem, co jsem zač, proč se tak blb...

„Nechceš si zahrát bulvárního novináře v druhý sérii Ivety? Bude to max na pět hodin...“ Dorazil jsem ráno, trochu nevyspalej a nervózní, k Hlaváku, kde se točilo. Ujal se mě tam hned úlisnej ale vtipnej břichatej týpek Kamil. V bílý mikině tam komandoval různý chlapy, některý vypadali, jako kdyby na Hlaváku i přespávali. Nahodili na mě devadesátkový pončo a vlasy připlacli lakem na vlasy. Při čekaní na set mi ve stanu jeden bejvalej starší novinář pouštěl svatební videa, který teď točí, protože je to klidnejší práce než v deníku. Ok - táhlo mu z huby na dva metry a pak mi ukazoval, že fotí taky třeba kabelky, produktovky. Tyvle, hele jdu ven. Tam potkám týpka Michala. Vtipný, jeli jsme s nim par dní zpátky Überem, kde nám vyprávěl, že staví base u filmu. To už nás ale vede břichatej týpek Kamil s mečivým hlasem do Automotoklubu. V prvním patře, v načervenalým sále jsme si s komparzisty sedli a půl hodiny čekali v zimě. Bylo nás tam dvacet, fiktivních novinářů. Kamil mezi náma ze začát...

 Jak někomu vysvětlíte, že jste psychicky labilní? Nijak. Buď si o vás budou myslet, že jste přecitlivělý, nebo se stanete objektem zájmu a budete se zaklínat slovy, kterejm rozumíte jenom sami, protože si je většina nezapamatuje, ani nezažije.  Zaklínaj vás antidepresivama, což oceněj vaši známí, co rozuměj drogám, protože kdo něco někdy měl, tak jakože ví, o co jde - jaká je to problematika - že deprese je něco, co se jakoby vyndává a vrací zpátky do hlavy, jako golemova koule, když na ni máme chuť.  Baví mě pozorovat slova, názvy ženy, který se měněj po otevření. Baví mě pozorovat, jak se předháněj, kdo si dal víc. Baví mě pozorovat nechat se pozorovat, když si všichni dáváme znovu víc. "To je tak skvělý, kolik toho sežeru - málo? Co jsem si ještě nedal? Cigáro. Kafe a cigáro. Brko a cigáro. Pivo, brko a cigáro. Přiložím šestiúhelník krystalu."  Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji už nezavřeš. Byla by to škoda a zázrak zároveň. Rozvolněná úzkost...

 U zubaře. U doktora taky. Jsem posedlej tím, aby se mi nic nestalo, abych se mohl zejtra ráno vzbudit a nic mě nebolelo. Podobně jako u kazů, který začnou bolet až ve chvíli, kdy zasahujou do nervů, i já to nechal dojít příliš daleko. Kdybych býval byl si dobře vědom (co Máme) čistil bych si zuby mnohem svědomitěji. Jenže já si je dobře nečistil.  Dvě jara a jedno léto. Jaro, léto, podzim, zima ... jaro. Hlavní postava se vrací do mrtvejch končin, aby našel jediný, co zbylo z jeho učitele - zuby zamrzlé v ledu. Možná v nich viděl i ten přebývající stisk a vzpomínky na ústa, ve kterých se skrývaly. Vše co má, jsou otázky, a činní rozhodnutí .  Nakaženej dobou a chtěním. Kluk z poměrů dobrých sic malých přišel do Prahy, aby nadání znásobil. Žene se za vidinou, padá a motá se v hovnech, pak nasadí pracovní masku a vezme profesorskej kufřík nevědomostí. Moralista? No to sotva uhodnete.  Není to odsouzení k samotě, ale spíš touha a hnací motor motivace bejt ne...

 Točí se toho tolik okolo, jak si pak nepřipadat jako ve filmu? Pokud budeme scénář ignorovat a vydávat se napospas improvizaci, je šance že se potkáme s tím, co hledáme. Pak můžeme přestat hrát.  V kostky uložený osud čísel je náhoda stejně jako předurčení.  Meleme si svoje dokud nedojde na skutečný slzy s potleskem facek, proč se nesejdeme? Proč pak osočovat jeden druhýho, když nevíme, jak to vypadalo z druhý strany. Náboje jsou slepý.  Plovoucí dlaha.   Jeskyně má mnoho společného s primitivismem, a zároveň se dostává do kontextu lidského porozumění světu. Boj o ideály začíná a končí tehdy, když se smíříme s tím, že nežijeme v jeskyni. Bydlíme v barácích a jít ven je dnes neslušné - zradíme internet.  Máš oblíbenou kavárnu, knížku, hudbu? Uvidíme se? Abychom se nezhypnotizovali mácháním křídel.

 V posledních dnech potkávám čím dál úchylnější a lepší věci - tak například progresivec Aphex Twin po dvanácti letech - a zní to jako zítra. Ostatně v tom nemá daleko k minimalistickému skladateli Philipu Glassovi, se kterým už také dosáhli nebeského vzepětí . A je tomu skoro dvacet let. Aphex Twin je prý bohatý ( The Common Morality of Advertising ) a za jeho úspěchem stojí stovky hodin nevydané hudby.  The Warp press release states that he “has been teaching his computer to write music so he can spend more time shagging.  He continues, “I like shagging.  The girlfriend I’ve got at the moment is totally up for shagging anywhere, like in the street.  I had a wicked shag on a beach in France before I came to America, and it was really good.  There was this quite pretty woman, who was quite fit and about thirty, and she started wanking like about thirty feet away from us.  She was wanking herself off, watching us two.  So when we finished, she ...