Rozlepené patro v místnosti polehává nad stoly s rumem. Srovnáváme tlak, pochováme další noc v náruči rána. Židle skučí. Když jsme se trochu rozleželi, vyklopil jsem to. „Mám to jinak,“ lokty opřen nad stolek. „Tak to abysme vypadli, ne?“ opáčil mi Sed – nikdy nedostanu od něho odpověď, ale prostor pro otázky těžce nemístné, paralelní. Otázky, které jsou odpovědí pro tazatele a zároveň kódem k intuici pro ostatní. Ulice oslepené mlhou plné přiotrávených, kteří v kruhu kolem kanálů hřejou si ruce. Kreslí do kaluží. Déšť zrní klidem padajících do otevřené dlaně. Obtočil bych k boku přísedící. Obklopil se. Jsme si skryti v pohledu – bez ohledu na okolnosti. Jsme si odrazem v tváři. Gesta na přání – spouštíme skrz rozjařené oči. „Takže, řekni – jak to máš?“ došli jsme až k Metrálnímu institutu. „Každá rána je smrtelná, přitom se hojí,“ mrazem upadnu k značce. Hvězda vyvržena do ledových končin často září bezúčelně k nejbližším, než ti nejdál ...