Takže vítej doma.

 A není / nebude to tak? Je to konstatování?
 Je to napětí k nekonečnu, který praská v podstatě. Těžko si působit bolest, aniž by to nemělo následek. Sotva se vracet domů, když není k čemu. Znáš to, nový lidi, nový příležitosti. - neznám. Možná proto, že se lehce fetuje "věc", kterou máš v hlavě a jde tisíckrát objevit, ale nakonec sedíš jen doma, aby se to dalo znova objevovat.
 Ale pak... se to sesype na mou hlavu. Je to jenom moje představa, kterou si naplňuju.
 Skvělý na tom je to, když se to začne plnit... cedit písek a vydupat ty malý kousky zlata. Něco, co má cenu mimo svět v hlavě. Ale sotva existuje nějaká meta, když neexistuje šance. Proto se často plácá energie do okolí. Žádná odezva.
 Špatný místo a čas, ale nemyslíš, že doba je jenom jedna? A je to doopravdy?

Velkoměsto čas

 V praženém světle na vrcholcích města – pulzujícího srdce chaosu s načernalými tepnami uprostřed pouště – upadala do náruče. Točila hlavu s pomalu rozvírajícími se hlubinami duše.
 Nad zábradlím svrchovaného patra shlížela melancholii podzimní nerušnosti a uspané tichosti, která přicházela vždy s odjezdem.
 Loktem zapřen o černou desku baru s majestátním stropem oblohy svíral jsem sklenice vína. Smutným uvolněním jsem tak svíral poslední moment. Odlepil jsem se od hloučku lidí a zamířil k jejím upnutým šatům, které ji nestydlivě objímaly.
Pak skočila.  

řešit.

 Vyprázdnili jsme slova lahvemi na schodech k prdeli světa. K umdlení bylo u brány análu. Dýchali jsme anály. Mluvili anály. Uděláme si výjimku. Vyjímáme si hluboké neztrávené kusy žrádla, abychom  zacpali huby. Probereme se na kost rána. Potřísněné ruce otíráme o vlasy druhého. Na cestě zplesnivělo jablko sváru. Močí shnilého jablka chčijeme si do pusy. 

„Na cestě potkáš spoustu skvělejch lidí.“ kouká z okna.

Zalomeným krkem ke stropu zasípu před polknutím tohodle hnusnýho hlenu.

„Napadá mě moment síly.“ pak jsem uškrtil.