Představa, že by boží soud zamíchal z ničeho nic planetama a jednoho krásnýho dne by se přiřítila k zemi Venuše nebo Mars, mě upřímně děsí už od dětství. A jak si tam to slunce na nebi visí. A co ten měsíc, Tonda, říkala babička, čumí nad rybníkem a možná je dotčenej, že jsme na něm kdy přistáli. Ale nesmazatelný stopy nechal i na lidech. Vůbec se nedivím, že když tam jednou stáli, tak už nikdy nebudou pořádně nohama na zemi. Vidět to zaoblení vstříc chřtánu vesmíru, mi jebne. Na obrázku, to je jiná. Založit papír, rozžvejkat hlavatou, to jsem za hrdinu. Ale koukej na ten potok, jak se drží při zemi. Stromy se plahočej prostorem v nekonečným "eeeeh", napínaj svý pařáty. Skaly balvanej. Nabroušený šavle jízdní dráhy pod nima porcujou krajinu. Radši si zatancovat s holkama, mrsknout si bokem. Svírám si hrdlo lahve. No nic, zajdu si k psychiatričce, aby se mi podívala na tu mou ptačí budku. Jestli letos přezimuju. Ale žadný vysoký dávky, jen takový kafíčko. Sušenka po snídani. ...