Co se zatím nevešlo...

 Neuvěřitelná - kazetová.
 Procházeli jsme lesem nad placatým městem a já lhal, že o ničem nevím a neznám minulost - že to je to jediný, co v hlavě zbylo a dokola mi běží z áčkový na béčkovou a zpátky.
 Na dřevěné liště pálíme kouř bodající do očí. Pak otřeme otisky bot z medového nátěru, abychom vykročili k další zastávce - pokračovali k dalším místům návštěvy a skončili rozvaleni na asfaltu - stejně kazetově se vybavuje noc na zmrzlé silnici, kde do větru rýsované nicotnosti shořely s dalším brkem...
 Přidušeně zmodralý dech z kamenných plic klesá k zemi, aby se dotkl prsů, aby je zadržel. Držel jsem se v proudu ledovcové u ostrůvku, u nohou šance - šance nerozhodnutý.
 Katedrální znalost mrtvolně krvácí v sraženinách proudem...

 Lhal jsem dlouho svým stěnám, aby nepadaly.
 Znova vkročit - do ráje - nebo na další cestě? Vracíme se, nebo je to pokračovaní k nesmrtelnosti?  Změnit si jméno, přijímat novou identitu - definovat se; a pak "už jsi mi blízký," ale proč? Chybím? Jsem součástí, která dřív nebyla dostatečná? Věčný návrat a utkaní o nás...
 Bojím se, že nejsem figurína na frajerskou čepici, ani "osmej den v tejdnu," ale spíš tisíckrát ohraný cídý v hifi...
 Jsme v tom po uši, ale budeme se poslouchat?

nestravitelný oheň

 "Takže vám nevadí, když si představíte takovou... dětskou hlavu v jeho tlamě?"
 "No, já mám takový existenciální myšlení, takže ani ne."
 No to jsou kreténi - pomyslel redaktor s poděkováním. Ne, - řekl mu Bůh - jsou šťastný.
 Krystalické slzy štěstí v poušti hvězd nad nechutným salátem, mastnými bramboráky a prolnutá.
 "Nemůžu, viď?" - "Ne, seš kráva...?"
 Stmelený vesmír napnuté křeče. Dva květy narcisu z jedné. Budou Vánoce...

bezviny

 bylo
 mnoho řečí o řeči. mnoho výmyslů o přemýšlení. vše střádáme na kupících se poličkách padajících nám na hlavu. tíhou nám praská páteř. přerovnáme mnoho řečí o řeči a přemýšlení o výmyslech... plno bezcharakterní kritiky a bez odpuštění se plazíme egoismem kaluží, abychom druhému stáhli kalhoty a ukázali, že jsme nazí.
 pak
 vyschlé je dno zoufalství. klene se den s nocí do rukou sedřených závity mostu. chodíme po bahnitých zákoutích pramenících řek. prsty stromů spletené v copy kořenů schraňují živou lásku. jaro možná rozkvete. vymleté koryto obsypané listím shnije, aby víra harmonie vzklíčila z hlíny.
 návrat
 odpuštění. proč jsme se opustili? "jazyk mi přilnul k dásním a srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností mých." ve věži nad dnem popravy opřel jsem se o sebe, abych vpustil sebe v kapkách do zdí. odpuštění není mostem z kamenité beznaděje, ale bránou... můžeme vkročit.

mřížované sklo:

"Řekni mi," promnul si oči, "co na tom je?"
"Koukej," vstal a přistoupil k plátnu, "proč si myslíš, že to není umění? Je v tom cit - vidíš tuhle linku - tuhle diagonální?" otočil se k němu a poklepal vztyčeným ukazováčkem na čáru.
 "Sotva... měl to udělat hovnem, protože to by časem slezlo a mohlo se to plátno použít znova." zavrtěl se na dřevěné židli loktem podepřen v hlavě.
 Stojící si vsunul ruce do kapes a lehce nakloněnou hlavou, přes kterou přepadávala malá ofina, zavrtěl. Koukl se na zlaté hodinky řka: "Řeknu mu, že to neberem."
 Sedící přivřel oči a kývl.
 Stojící prošel kolem. Přistoupil k telefonu na bílém dřevěném parapetu. Zvedl sluchátko. Vytočil.
 "Nebereme to. Naschledanou." cinknutím položil.
 Sedící se v tu chvíli zvedl, aby se znovu zahleděl do nepatrné černé rýhy vedoucí skrz celé plátno.
 U telefonu stojící hledí skrz šedavé tabulky skla spíše zamyšlen nad rozhodnutím pootočil se k druhému.
 "Měli bysme mu říct, že to berem. Třeba to příště bude lepší." - "Trochu pozdě, ne?" - "Vím, vím... ale snad ten implus... rozumíš..." obrátil se již telefonující k druhému.
 "Dobrej, je tam ještě?" telefonující mírně předklonil hlavu do násobné brady. Tichem prsknul krok z překlonění stojícího u plátna.
 Telefonující pomalu skládal od ucha sluchátko.
 "Skočil z okna."