Jak někomu vysvětlíte, že jste psychicky labilní? Nijak. Buď si o vás budou myslet, že jste přecitlivělý, nebo se stanete objektem zájmu a budete se zaklínat slovy, kterejm rozumíte jenom sami, protože si je většina nezapamatuje, ani nezažije. Zaklínaj vás antidepresivama, což oceněj vaši známí, co rozuměj drogám, protože kdo něco někdy měl, tak jakože ví, o co jde - jaká je to problematika - že deprese je něco, co se jakoby vyndává a vrací zpátky do hlavy, jako golemova koule, když na ni máme chuť. Baví mě pozorovat slova, názvy ženy, který se měněj po otevření. Baví mě pozorovat, jak se předháněj, kdo si dal víc. Baví mě pozorovat nechat se pozorovat, když si všichni dáváme znovu víc. "To je tak skvělý, kolik toho sežeru - málo? Co jsem si ještě nedal? Cigáro. Kafe a cigáro. Brko a cigáro. Pivo, brko a cigáro. Přiložím šestiúhelník krystalu." Jak si jednou otevřeš hlavu, podruhé si ji už nezavřeš. Byla by to škoda a zázrak zároveň. Rozvolněná úzkost...