Jaroslav Hupka's blog

Někdy je to jako čekání na odpověď, ale stačí jen říct "Co?", aby se ten, kdo se ptá, ujistil v otázce. Otázkou na otázku. Podruhé se nezeptá. S rozmyslem mne každé sousto slov, jen aby nepropásl moment kdy - už je pozdě.  Světlo v prášku nasype do lampičky, která potopena do tmy rozhazuje své teplé tělo. Nepatrně zrní jako večerní odliv, jenž přináší klid a obnažuje kosti čnící z písku. Kontury noci jsou silnější, až stisknout dech. Probere se ráno, jenže nic není.

 Není slušné být nešťastný. Víra - vášeň. Vytrhl jsem si srdce. Jde žít? Klukovsky se ptám, jako kdyby venku sněžilo a já se ptal, jestli je tam pod nulou. Popel ve vlasech za to, se o lásce nebavit.  Spouštíme se z očí do hlubiny. Všude to páchne krví a zdi jsou jizvený křídami nehtů. Hmatám po stěnách, abych zjistil kde jsem. Jsme. Oči mi hladoví po světle až - se otevřela křídla opony. Kleknu si před sálem a rukama si zrcadlím obličej. Nevidím se. Z úst mi slzí zvratky. Někdo začal tleskat. Ale většina zaražená do sedaček hleděla do plazící se tmy pod nimi.  Zvednu se. Obvody pod kůží řvou. Obličej mi zůstal nehybný. Snáším se. Nejsem to já.  A další dny se klikatí prací a opiem námahy si odlehčuju. Nervozita u skleněný silnice. Čekám na stop. Vedoucí stroje na mě mluví - "Svět jde do prdele, jo?" - kývám hlavou, tak doufám že mě nevyhodí. Jenže s jeho dalším slovem projíždí křeč břichem.  V báglu si nesu rozhodnutí. Rozhodnutí víc za ostatní . Neustále...