na oknech praskaly kapky do šedivého odpoledne. za temným horizontem parapetu si pochovává obraz vtělené existence. spustil se cestou. v každým městě si nechal jednu prasklou kapku na nádraží, zatáčce, kde ji pochoval do betonu nebo trávy s nadějí. na dráze poslední cesty před anabází k nekonečnu se vrátil k oknu prozíravému, že se opět kalilo deštěm. rozpité a pokřivené odrazy připoutávaly ke křeslu před jeskyním sluncem. necítil potřebu se předhánět - byl si poraženým soupeřem. odpoutal se od pravidel. nechtěl hrát hru. řízl s tím, ale člověk nesejde z cesty, aniž by nešel další. nad tím vším obklopen světlem z prozářeného rána se setkala idea s hmotou. poetika všednosti. řád. sentiment. otáčení se přes rameno. velikost. pochybnost nedostižnosti na paralelní linii. výzvy vzpomínek umlčeny. obyčejnost... krásná obyčejnost... "po dlouhý temný noci přijde den / zalije tvý město světlem / roztrhá mraky / vyžene splín / zbyde jen stín / a vzpomínka...